Plný text
Ústavní soud České republiky
rozhodl dne 19. prosince 1996 v senátě ve věci Mgr. D. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 1996, čj. 22 Ca 683/95-24, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 4. 7. 1995, čj. FŘ 534/120/1993, a rozhodnutími Finančního úřadu v Havířově ze dne 13. 9. 1993, čj. FÚ/210/4409/93/Ge a čj. FÚ/210/4410/93/Ge,
t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 1996, čj. 22 Ca 683/95-24, se z r u š u j e .
O d ů v o d n ě n í :
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, zamítajícímu žalobu stěžovatelky na přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 4. 7. 1995, čj. FŘ 534/120/1993, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutím Finančního úřadu v Havířově ze dne 13. 9. 1993, čj. FÚ/210/4409/93/Ge a čj. FÚ/210/4410/93/Ge, stěžovatelka mimo jiné uvádí, že Krajský soud v Ostravě rozhodl bez jednání, ačkoliv šlo o složitou a novou daňovou problematiku, a nepřihlédl přitom k vadám řízení před správními orgány, ačkoliv vzhledem k ustanovení § 250i o. s. ř. tak byl povinen učinit a také tak mohl učinit vzhledem k odbornému posudku daňového poradce. Tím ze strany Krajského soudu v Ostravě došlo k porušení článku 96 odst. 1, 2 Ústavy ČR, jakož i článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka vytýká dále celou řadu nedostatků i na straně správních orgánů, které nepostupovaly podle základních zásad zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a tím porušily článek 1 a článek 2 odst. 2, 3 Listiny. Ze všech uvedených důvodů proto stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud její ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ve spojení s předcházejícími rozhodnutími správních orgánů zrušil.
Krajský soud v Ostravě poukázal ve vyjádření předsedkyně senátu ze dne 20. 11. 1996 na dosavadní judikaturu Ústavního soudu, zejména na jeho nález publikovaný pod č. 269/1996 Sb.
Vedlejší účastník Finanční ředitelství v Ostravě uvedl ve vyjádření svého ředitele ze dne 11. 11. 1996, že s námitkami stěžovatelky se nelze ztotožnit. Finanční úřad v Havířově, stejně jako Finanční ředitelství v Ostravě, postupovaly v souladu s obecně závaznými právními předpisy a právě zjištění jejich porušení ze strany stěžovatelky bylo důvodem pro dodatečné vyměření daňové povinnosti.
Stanovisko k použití ustanovení § 250f o. s. ř., umožňujícího soudu rozhodnout bez jednání v jednoduchých případech, zejména je-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu, a jde-li jen o posouzení právní otázky, vyjádřil Ústavní soud již v celé řadě svých rozhodnutí, v nichž vesměs byla zdůrazněna jeho výjimečnost. V projednávané věci, podle názoru Ústavního soudu, však o takový jednoduchý případ nepochybně nejde. Shora uvedeným rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti citovaným rozhodnutím Finančního úřadu v Havířově, kterými byla stěžovatelce dodatečně vyměřena důchodová daň za rok 1991 a 1992 v celkové výši Kč 1 073 450,--. V odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo mimo jiné uvedeno, že stěžovatelka neprokázala zahrnutí počítače používaného k podnikatelské činnosti do obchodního majetku a že částka Kčs 263 227,--, zúčtovaná na účet č. 372, nemá povahu manka, protože nebyla takto deklarována v rámci inventarizace k 31. 12. 1992 ani v rámci mimořádné inventarizace. Krajský soud v Ostravě, jenž rozhodoval o žalobě stěžovatelky na přezkoumání zmíněného rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě a tuto žalobu zamítl, uvedl v důvodech svého rozhodnutí, že řízení soudu při přezkoumávání správního rozhodnutí na základě žaloby podle hlavy druhé části páté o. s. ř. je ovládáno dispoziční zásadou, když ustanovení § 249 odst. 2 o. s. ř. ukládá žalobci povinnost označit rozsah napadení správního rozhodnutí, jakož i povinnost uvedení důvodů, v čem žalobce spatřuje jeho nezákonnost. Žalobce musí tedy explicitně uvést, která konkrétní ustanovení právních předpisů byla podle jeho názoru porušena a také důvody takového tvrzení. Stěžovatelka však pouze obecně poukázala na nerespektování základních zásad daňového řízení uvedených v ustanovení § 2 odst. 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, aniž by konkrétně uvedla, v čem porušení těchto zásad spočívá. I při nejmírnějších požadavcích musí být tedy ze žaloby zřejmo, v jakém rozsahu a z jakých hledisek má soud napadené rozhodnutí přezkoumávat, tyto podmínky však žaloba nesplňovala.
Trpěla-li však žaloba na přezkoumání rozhodnutí správních orgánů vytýkanými vadami, bylo povinností krajského soudu naříditi jejich odstranění, neboť neodstranění takových vad je dokonce důvodem zastavení řízení podle ustanovení § 250d odst. 3 o. s. ř. Jestliže tak krajský soud neučinil, sotva mohl dospět ke spolehlivému závěru o tom, že napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem (§ 250j odst. 1 o. s. ř.), a navíc si tak uzavřel i cestu k případnému závěru podle odst. 2 citovaného ustanovení, a to i pokud jde o otázku, zda zjištění skutkového stavu bylo dostačující k posouzení věci. Již ve světle tohoto aspektu se tedy, podle názoru Ústavního soudu, ukazuje, že k rozhodnutí bez nařízení jednání nebyly v projednávané věci splněny podmínky uvedené v ustanovení § 250f o. s. ř.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů, aniž by již považoval za nezbytné se zabývat dalšími aspekty případu, ústavní stížnosti pro porušení článku 38 odst. 2 Listiny vyhověl [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu] a napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat.
V Brně dne 19. prosince 1996