Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Ing. P. M., zastoupeného Mgr. Pavlem Pernickým, advokátem, sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2021 č. j. KSPL 27 INS 13286/2016, 29 NSČR 37/2021-B-162, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. února 2021 č. j. KSPL 27 INS 13286/2016, 4 VSPH 85/2021-B-138, usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 8. prosince 2020 č. j. KSPL 27 INS 13286/2016-B-123 a ze dne 13. září 2016 č. j. KSPL 27 INS 13286/2016-A-12, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Oberbank AG, sídlem [adresa] jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. 8. 2021, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Shrnutí relevantních částí insolvenčního řízení
2. Usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 9. 2016 č. j. KSPL 27 INS 13286/2016-A-12 bylo rozhodnuto o insolvenčním návrhu vedlejší účastnice jako věřitelky stěžovatele ze dne 2. 6. 2016 (A-1) a návrhu stěžovatele jako dlužníka na povolení oddlužení (A-6), doručeného krajskému soudu dne 19. 6. 2016, tak, že se zjišťuje úpadek stěžovatele a povoluje řešení jeho úpadku oddlužením.
3. Dne 20. 7. 2016, tedy ještě před vydáním výše uvedeného usnesení, bylo krajskému soudu doručeno podání (A-9), datované dnem 15. 7. 2016, kterým stěžovatel rozporoval důvodnost insolvenčního návrhu vedlejší účastnice a navrhl, aby krajský soud její insolvenční návrh zamítl. V podání ze dne 10. 12. 2019 (B-85) stěžovatel upozorňuje na to, že krajský soud doposud nerozhodl o jeho návrhu ze dne 15. 7. 2016 na zamítnutí insolvenčního návrhu, nevypořádal se s jeho odůvodněním, ani se nezabýval s důkazy prokazujícími nesplnění podmínek vyplývajících ze zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, do podání návrhu vedlejší účastnice. Několika dalšími podáními, naposled podáním ze dne 3. 8. 2020 (B-111), se stěžovatel znovu domáhal rozhodnutí o jeho návrhu, aby byl insolvenční návrh zamítnut, případně odmítnut.
4. V návaznosti na uvedená podání rozhodl krajský soud usnesením ze dne 8. 12. 2020 č. j. KSPL 27 INS 13286/2016-B-123 o odmítnutí návrhu stěžovatele ze dne 3. 8. 2020. Podle krajského soudu je z obsahu insolvenčního spisu zřejmé, že bylo vyhověno návrhu stěžovatele jako dlužníka, aby jeho úpadek byl řešen oddlužením. Stěžovatel proto není osobou, které by svědčila subjektivní legitimace k jakékoli revizi či rušení rozhodnutí soudu, ani k podání návrhu na zamítnutí či odmítnutí návrhu na zjištění dlužníkova úpadku.
5. Toto rozhodnutí bylo napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 12. 2. 2021 č. j. KSPL 27 INS 13286/2016, 4 VSPH 85/2021-B-138 změněno tak, že se návrh stěžovatele ze dne 3. 8. 2020 zamítá. Vrchní soud, který ve věci rozhodoval k odvolání stěžovatele, považoval tento návrh za bezpředmětný, neboť o úpadku již bylo pravomocně rozhodnuto. Samotný stěžovatel podáním dalšího insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení přistoupil k insolvenčnímu návrhu vedlejší účastnice podle § 107 odst. 1 insolvenčního zákona. Nebylo tak povinností insolvenčního soudu dotazovat se stěžovatele, zda na svém návrhu i nadále trvá, nevzal-li ho do vydání rozhodnutí o úpadku spojeného s povolením oddlužení zpět či proti němu nebrojil řádným ani mimořádným opravným prostředkem. Zkoumat, zda jde o řádný insolvenční návrh, lze jen do vydání rozhodnutí o úpadku. Krajský soud nepochybil, nevyhověl-li návrhu stěžovatele. Pochybil jen v tom, že návrh odmítl, ačkoli správně jej měl zamítnout pro jeho neopodstatněnost.
6. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021 č. j. KSPL 27 INS 13286/2016, 29 NSČR 37/2021-B-162. Jestliže insolvenční soud již pravomocně zjistil úpadek stěžovatele, pak je úsudek, že nelze znovu zamítat insolvenční návrh, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, úsudkem triviálním, který žádné další vysvětlení nevyžaduje.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel namítá, že o jeho návrhu na zamítnutí insolvenčního návrhu vedlejší účastnice bylo rozhodováno až po více než čtyřech letech probíhajícího insolvenčního řízení a že obecné soudy naprosto ignorovaly jeho námitky obsažené v podání ze dne 15. 7. 2016. Toto podání bylo přitom podáno ve lhůtě, která mu byla poskytnuta k vyjádření se k insolvenčnímu návrhu, a současně dříve, než byl podán jeho návrh na povolení oddlužení, který jako dlužník musel podat, byť z opatrnosti, tak, aby měl zachovánu lhůtu pro tuto možnost řešení případného úpadku. Právo stěžovatele na spravedlivý proces mělo být porušeno právě tím, že při souběhu uvedených lhůt přihlédl krajský soud jen a pouze k návrhu na povolení oddlužení, zatímco podání, jimž stěžovatel odporoval insolvenčnímu návrhu, ignoroval. Tím tento soud porušil příslušná ustanovení insolvenčního zákona, zejména jeho § 133 odst. 3, a stěžovatele zbavil možnosti prokázat, že insolvenční návrh vedlejší účastnice nebyl důvodný. Stěžovatel zdůrazňuje, že návrh na zamítnutí insolvenčního návrhu, o němž bylo rozhodnuto napadenými usneseními, nebyl učiněn v podání ze dne 3. 8. 2020, nýbrž již v podání ze dne 15. 7. 2016.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížností se nelze věcně zabývat v rozsahu, ve kterém směřuje proti usnesení krajského soudu č. j. KSPL 27 INS 13286/2016-A-12, jímž byl zjištěn úpadek stěžovatele a povoleno řešení jeho úpadku oddlužením. Bez ohledu na případné splnění dalších procesních předpokladů by totiž ústavní stížnost v tomto rozsahu musela být odmítnuta pro její opožděnost, neboť lhůta k podání ústavní stížnosti [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] proti uvedenému usnesení uplynula již v roce 2016.
9. Ve zbylém rozsahu byla ústavní stížnost podána oprávněným navrhovatelem, byla přípustná [stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu] a podána včas a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
Vlastní posouzení
10. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadenými rozhodnutími, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v rozsahu, v němž nebyla shledána opožděně podanou, zjevně neopodstatněná.
11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V posuzované věci nicméně takovéto porušení shledat nelze.
12. Podstatou ústavní stížnosti jsou námitky fakticky směřující proti usnesení, kterým byl podle § 136 odst. 1 insolvenčního zákona zjištěn úpadek stěžovatele a podle § 397 odst. 1 insolvenčního zákona povoleno jeho řešení oddlužením, tedy usnesení krajského soudu č. j. KSPL 27 INS 13286/2016-A-12. Pakliže stěžovatel měl za to, že krajský soud přehlédl jeho argumentaci rozporující důvodnost insolvenčního návrhu, měl využít procesní prostředky směřující k ochraně jeho práva již proti tomuto rozhodnutí. Právě proti němu měl včas podat ústavní stížnost. Neučinil-li tak, nepřichází v úvahu, aby bylo dodatečně rozhodováno o návrhu na zamítnutí insolvenčního návrhu vedlejší účastnice, bylo-li o tomto insolvenčním návrhu již pravomocně rozhodnuto, a aby se touto formou vytvořil jakýsi zákonem nepředvídaný mimořádný opravný prostředek dlužníka. Návrh stěžovatele, jak má být rozhodnuto o insolvenčním návrhu vedlejší účastnice, obsažený v jeho podání ze dne 15. 7. 2016, byl vypořádán (ať už řádně, nebo nikoli) usnesením krajského soudu, kterým byl zjištěn úpadek stěžovatele, a dále o něm již nemělo být samostatně rozhodováno. Pokud o návrhu stěžovatele obecné soudy přesto rozhodly, nic to nemění na tom, že tak učinily jen pro účely určitého jeho procesního vypořádání. V žádném případě však tomuto návrhu nemohlo být vyhověno. Důvody, pro které tomu tak je, jsou dostatečným způsobem vysvětleny v odůvodnění napadených usnesení Nejvyššího soudu a vrchního soudu. Zamítnutím návrhu stěžovatele na zamítnutí insolvenčního návrhu vedlejší účastnice nemohlo dojít k porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele, a to zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu pro nedodržení lhůty k jejímu podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2021
Jan Filip v. r. předseda senátu