Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. M. Š., zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 187/2019-289 ze dne 23. dubna 2019, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, č. j 58 Co 26/2018-237 ze dne 29. srpna 2018, ve znění opravného usnesení č. j. 58 Co 26/2018-254 ze dne 3. října 2018, a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti č. j. 4 C 297/2015-162 ze dne 25. října 2017, ve znění opravného usnesení č. j. 4 C 297/2015-172 ze dne 27. listopadu 2017, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, a Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníků řízení, a Dr. et Mgr. M. A., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen "nalézací soud") zamítl napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí ideálního podílu o velikosti 1/2 na nemovitosti zapsané na LV č. X pro katastrální území [k.ú.]. Žalobu zdůvodnila stěžovatelka tím, že darovala vedlejší účastnici (žalované) 6. 4. 2012 předmětný podíl na nemovitosti. Důvodem pro uzavření darovací smlouvy měla být rada od manžela žalované; smlouvou mělo dojít k významným změnám v majetkových poměrech na straně stěžovatelky v rámci probíhajícího řízení ve věci výživného k jejím nezletilým synům a jejich otci. Stěžovatelka odvolala svůj dar pro nevděk a podala výše uvedenou žalobu.
Proti rozsudku nalézacího soudu podala stěžovatelka odvolání a Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozhodl tak, že rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Věcí se dále zabýval Nejvyšší soud, který v napadeném usnesení podrobně odůvodnil, proč považuje dovolání za nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Rozhodl tak především proto, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
Proti všem rozhodnutím obecných soudů podala stěžovatelka včasnou ústavní stížnost a Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou její přípustnosti; dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala před jejím podáním všechny procesní prostředky, které má k dispozici.
Stěžovatelka svoji ústavní stížnost odůvodňuje výlučně tím, že v její věci rozhodovala JUDr. Jaroslava Hamadová, soudkyně nalézacího soudu, která v jiném řízení vyslovila, že se cítí být podjatá, neboť zná JUDr. J. A., manžela vedlejší účastnice, bývalého soudce nalézacího soudu. Žádnou jinu argumentaci ústavní stížnost neobsahuje - stěžovatelka tvrdí, že bylo porušeno právo vlastnit majetek a právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že ve věci rozhodovala podjatá a nikoliv nestranná soudkyně.
Řízení před Ústavním soudem ovládá zásada subsidiarity ústavní stížnosti, která připadá v úvahu až tehdy, vyčerpá-li předtím účastník řízení před obecnými soudy všechny procesní prostředky, které mu zákon na jeho ochranu poskytuje, vyjma návrhu na obnovu řízení (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
V tomto případě v průběhu řízení před obecnými soudy vznesla stěžovatelka námitku podjatosti zákonné soudkyně, o které odvolací soud rozhodl tak, že námitka není důvodná. Po skončení řízení se obrací stěžovatelka fakticky znovu s námitkou podjatosti na Ústavní soud. Tvrdí-li však stěžovatelka, že ve věci rozhodovala vyloučená soudkyně, měla možnost nejprve podat žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Podmínkou naplnění důvodu zmatečnosti podle citovaného ustanovení není existence pravomocného rozhodnutí o (ne)vyloučení soudce z důvodu jeho podjatosti. Existenci tohoto zmatečního důvodu soudce v řízení o zmatečnost může znovu posoudit přesto, že bylo rozhodnuto v původním řízení na základě včas uplatněné námitky o tom, že soudce vyloučen není.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neuvádí, že by se pokusila napravit tvrzený zmatečnostní důvod podáním žaloby pro zmatečnost, nevyčerpala všechny dostupné procesní prostředky obrany a ústavní stížnost je tak podle § 43 odst. 1 písm. e) zák. o Ústavním soudu nepřípustná. Proto ji soudce zpravodaj mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Jaromír Jirsa v. r. soudce zpravodaj