IV. ÚS 2147/26

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Jak zjistil Ústavní soud z ústavních stížností i napadených usnesení, stěžovatel je otcem nezletilé vedlejší účastnice. Nezletilá je státní občankou Slovenské republiky, stejně jako její otec, matka (první vedlejší účastnice) je občanskou Srbské republiky. Nezletilá se narodila na území Srbské republiky, kde s matkou žije. Řízení o rozvodu manželství rodičů proběhlo ve Slovenské republice u Okresního soudu v Trnavě, který rozsudkem ze dne 9. 12. 2024 č. j. 33P/34/2024-138 (dále jen "slovenský rozsudek") schválil dohodu rodičů, jíž byla nezletilá svěřena do péče matky, stěžovateli bylo stanoveno výživné a současně byl upraven styk stěžovatele s nezletilou.

2. Stěžovatel zahájil před obecnými soudy v České republice dvě řízení. Tvrdil, že mezinárodní příslušnost českých soudů je založena čl. 11 odst. 1 Úmluvy o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí vyhlášené pod č. 141/2001 Sb. m. s. (Haagská úmluva o ochraně dětí). Podle čl. 11 odst. 1 "ve všech naléhavých případech orgány smluvního státu, na jehož území se nachází dítě nebo majetek patřící dítěti, mají pravomoc přijmout nezbytná opatření na ochranu dítěte". V nyní posuzované věci dovozoval stěžovatel příslušnost českých soudů proto, že nezletilá má spořící účet u České spořitelny, a. s.

3. V prvním řízení vyslovil Městský soud v Brně usnesením ze dne 3. 10. 2025 č. j. 82 Nc 31/2025-11 svou mezinárodní nepříslušnost. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 4. 2026 č. j. 20 Co 880/2025-41 jeho rozhodnutí potvrdil. Soudy vyšly z toho, že přítomnost majetku dítěte zakládá pravomoc jen k opatřením týkajícím se tohoto majetku, nikoli k ochraně osoby dítěte. Zároveň podle nich nebyla splněna ani podmínka naléhavosti, neboť v Srbské republice probíhají řízení ve věci péče o nezletilou. Stejný závěr formuloval i opatrovník nezletilé - Úřad pro mezinárodní ochranu dětí.

4. V druhém řízení městský soud usnesením ze dne 29. 10. 2025 č. j. 82 Nc 31/2025-28 odmítl věcně projednat nový návrh stěžovatele ze dne 27. 10. 2025 a řízení zastavil pro překážku litispendence. Podle soudu šlo o obsahově totožný návrh a první řízení nebylo, s ohledem na podané odvolání stěžovatele, skončeno. Krajský soud usnesením ze dne 23. 4. 2026 č. j. 20 Co 881/2025-44 jeho usnesení potvrdil.

5. Proti všem usnesením v obou řízeních podal stěžovatel ústavní stížnosti, které byly usnesením ze dne 5. 8. 2026 spojeny ke společnému řízení pod sp. zn. IV. ÚS 2147/26.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel namítá porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 a čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte.

7. Porušení svých práv spatřuje v tom, že soudy se v prvním řízení jeho návrhem věcně nezabývaly. Byl mu tak odepřen přístup k soudu. Soudy nesprávně interpretovaly čl. 11 Haagské úmluvy o ochraně dětí, neboť dovodily, že přítomnost majetku dítěte zakládá pravomoc jen k opatřením týkajícím se tohoto majetku. Tento výklad je v rozporu s autoritativním výkladem Haagské úmluvy, konkrétně vysvětlující zprávou P. Lagarda (Explanatory Report on the 1996 HCCH Child Protection Convention, HHCH, 1998). Zároveň chybně neshledaly naléhavost věci. Ta měla podle stěžovatele spočívat v tom, že zde existovala hrozící nenapravitelná újma a běžné procesní cesty neposkytnou ochranu včas. Namítá, že v Srbské republice chybí účinná ochrana, neboť slovenský rozsudek zde dosud nebyl uznán, policie i státní zastupitelství odmítly konat proti jednání matky, srbské předběžné opatřená vydané ve prospěch otce bylo zrušeno pro formální nedostatky a mezi dvěma srbskými orgány sociálně-právní ochrany dětí probíhá kompetenční spor.

8. U druhého řízení stěžovatel namítá, že nový návrh šířeji odůvodnil a doplnil o v mezičase změněné okolnosti, neboť se neuskutečnil styk s nezletilou, matkou byly přerušeny videohovory a stěžovatel se obává o zdraví nezletilé a jí poskytovanou péči. O nezletilé nemá od matky žádné informace. Z tohoto důvodu nešlo o zcela obsahově totožný návrh. Soud v době, kdy o litispendenci rozhodoval s jistotou věděl, že první řízení neposkytne stěžovateli věcnou ochranu. Krajský soud rozhodl o odvoláních v obou věcech ve stejný den. Soud měl druhý návrh buď věcně projednat, nebo obě řízení spojit.

9. Stěžovatel tvrdí, že soudy upřednostnily pravilo čl. 5 Haagské úmluvy o ochraně dětí, podle něhož zájmy nezletilé nejlépe ochrání soud v místě jejího obvyklého bydliště, a pominuly podstatu výjimky z tohoto pravidla plynoucí z čl. 11. Postupovaly v rozporu s požadavkem výjimečné péče a rychlosti. Stěžovatel žádá o přednostní projednání podle § 39 zákona o Ústavním soudu a přiznání náhrady nákladů v řízení před Ústavním soudem.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 83 Ústavy České republiky), jeho pravomoc je založena toliko k přezkumu, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nedošlo k porušení ústavně garantovaných práv a svobod. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí obecných soudů.

11. V nynější věci Ústavní soud posuzoval, zda stěžovateli nebyl odepřen přístup k soudu v důsledku vadné interpretace čl. 11 odst. 1 Haagské úmluvy o ochraně dětí. Ten stanoví dvě kumulativní podmínky pro založení mezinárodní příslušnosti soudu a přijetí nezbytných opatření na ochranu dítěte: 1) případ je naléhavý a 2) buď se na území smluvního státu nachází dítě nebo majetek patřící dítěti.

12. Soudy odůvodnily, že není splněna podmínka naléhavosti, neboť v Srbské republice probíhá řízení o uznání slovenského rozsudku, jímž byla upravena péče o nezletilou, vyživovací povinnost a styk otce s nezletilou a vedle toho i řízení o nařízení předběžného opatření na návrh otce (srov. bod 7 usnesení městského soudu v prvním řízení a bod 8 usnesení krajského soudu v prvním řízení). Nelze proto přisvědčit stěžovateli, že by soudy tuto podmínku naléhavosti posoudily chybně, neboť samotný jím odkazovaný autoritativní výklad uvádí, že je tuto podmínku potřeba vykládat striktně a je na uvážení smluvního státu a jeho státních orgánech, jak podmínku naléhavosti v konkrétním případě posoudí (srov. bod 68 Explanatory Report on the 1996 HCCH Child Protection Convention).

13. Soudy vyšly z toho, že orgány obvyklého bydliště dítěte jsou schopny a ochotny poskytnout účinnou ochranu, neboť řízení v místě bydliště nezletilé bylo zahájeno a stále probíhá. Uvedenému výkladu nelze v tuto chvíli nic vytknout. Manželství stěžovatele a vedlejší účastnice bylo rozvedeno v prosinci 2024, kdy byla zároveň schválena dohoda rodičů o péči. Stěžovatel podal své návrhy k českým soudům v září 2025 a městský soud o návrzích rozhodoval podle skutkového stavu k říjnu 2025. Za těchto okolností nelze závěr soudů, že není splněna podmínku naléhavosti za účelem založení mezinárodní příslušnosti českých soudů (z důvodu spořícího účtu nezletilé v České republice), považovat za projev libovůle či excesivního výkladu podmínek čl. 11 Haagské úmluvě o ochraně dětí.

14. Stěžovateli lze sice přisvědčit, že soudy dostatečně nevysvětlily, proč přítomnost majetku dítěte zakládá mezinárodní příslušnost jen k opatřením týkajícím se tohoto majetku, nikoli k ochraně dítěte (srov. bod 6 usnesení městského soudu v prvním řízení a bod 7 usnesení krajského soudu v prvním řízení). Jak samotné znění čl. 11 Haagské úmluvy o ochraně dětí, tak též výklad ve vysvětlující zprávě (bod 69 Explanatory Report on the 1996 HCCH Child Protection Convention) spíše svědčí o opaku. Tyto nedostatky v odůvodnění však nebyly způsobilé zvrátit závěr o mezinárodní nepříslušnosti soudu. Kasační zásah Ústavního soudu není z toho důvodu potřeba, neboť soudy neshledaly splněnou již první podmínku (naléhavost případu), přičemž v těchto jejich závěrech neshledal Ústavní soud ústavně relevantní pochybení.

15. Ani argumentu, že v druhém řízení uvedl stěžovatel nové skutečnosti a nemělo proto být přikročeno k zastavení řízení pro litispendenci, nelze přisvědčit. Soudy dostatečně zdůvodnily, že se jedná o prakticky totožný návrh, resp. stále stejný (byť novými informacemi konkretizovaný) skutkový stav (srov. bod 5 usnesení městského soudu v druhém řízení a bod 5 usnesení krajského soudu v druhém řízení). Proti těmto závěrům nelze z ústavního pohledu nic namítat. Navíc, i kdyby soud obě řízení spojil, jak požaduje stěžovatel, závěr o mezinárodní nepříslušnosti by se nezměnil a k věcnému projednání návrhu by nedošlo. Ani v postupu soudů v druhém řízení proto neshledává Ústavní soud ústavněprávní deficit umožňující jeho kasační zásah.

16. Ústavní soud uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jelikož Ústavní soud posoudil ústavní stížnost bezodkladně, nerozhodoval samostatně o návrhu na přednostní projednání věci. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu

Odůvodnění

1. Ústavní soud obdržel v záhlaví uvedené ústavní stížnosti, jimiž se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených usnesení vydaných v řízení podle Haagské úmluvy o ochraně dětí.

2. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků.

3. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že obě ústavní stížnosti spolu věcně souvisejí, týkají se téhož řízení a mají stejný okruh účastníků. Spojení ke společnému projednání navrhuje i sám stěžovatel.

4. Ústavní soud proto z důvodu hospodárnosti a efektivity podle shora uvedených zákonných ustanovení rozhodl o spojení ve výroku uvedených věcí ke společnému řízení.

5. Podle § 5 odst. 7 rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2026 č. Org. 01/26 je soudcem zpravodajem ve spojených věcech soudce Michal Bartoň, neboť mu byla přidělena první ze spojovaných ústavních stížností.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. srpna 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu