Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele V. Y. (J.), zastoupeného Mgr. Davidem Heydukem, advokátem, sídlem [adresa] Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. července 2023 sp. zn. 9 To 245/2023 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 22. června 2023 sp. zn. 70 Nt 1933/2023, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v trestním řízení, které je proti němu vedeno, byl stěžovatel vzat do vazby usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 23. února 2023 č. j. 70 Nt 3562/2023-8, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 23. března 2023 č. j. 9 To 81/2023-25, a to z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu.
3. Napadeným usnesením městského soudu bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Zároveň bylo rozhodnuto o zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, o tom, že se nepřijímá nabídka písemného slibu stěžovatele, že se nenahrazuje vazba dohledem probačního úředníka, že se nestanoví výkon elektronické kontroly a že se nepřijímá nabídka peněžité záruky učiněná L. Ch.
4. Usnesení městského soudu napadl stěžovatel stížností, kterou krajský soud napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v stížnosti namítá, že argumentace soudů obsažená v napadených usneseních je naprosto obecná a nedostává požadavkům na odůvodnění rozhodnutí ve vazebních věcech. Soudy podle něj dospěly k nesprávnému závěru, že nemá v České republice trvalé vazby, a existuje proto obava, že by uprchl a vyhýbal se trestnímu stíhání. Zdůrazňuje, že předložil doklady o trvalejší vazbě ke konkrétnímu místu, neboť na adrese X žil se svou přítelkyní a jeho rodina se zdržuje na adrese v Y. Stěžovatel má za to, že je uvedený závěr obecných soudů v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a není přesvědčivě a logicky odůvodněn. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu dále uvedl, že má-li být existence důvodů pro útěkovou vazbu odůvodněna hrozbou vysokého trestu, nepostačí odkázat pouze na příslušnou trestní sazbu, ale musí být odůvodněna konkrétní hrozbou nejméně osmiletého trestu odnětí svobody.
6. V souvislosti s důvody tzv. předstižné vazby stěžovatel tvrdí, že obecné soudy pouze zopakovaly svou argumentaci, kterou použily při jeho vzetí do vazby, a nedostatečně vyložily, z jakých konkrétních důvodů vyplývá přetrvávající obava z páchání trestné činnosti. Zdůrazňuje, že doložil příslib zaměstnání, které by získal při propuštění z vazby. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu poukazuje na tzv. doktrínu zesílených důvodů, kterou je třeba při rozhodování o dalším trvání vazby respektovat. Soudy podle něj nepředložily konkrétní důvody, pro které by nebylo možné nahradit vazbu jiným opatřením.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud považuje za nezbytné nejprve odkázat na svou konstantní judikaturu, z níž vyplývá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepředstavuje další instanci v systému trestního soudnictví. Posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy). Totéž platí o hodnocení skutkových zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v § 67 trestního řádu. Pro aplikaci tohoto ustanovení neexistují a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, naopak je třeba vždy vycházet z okolností daných v konkrétní, individualizované věci. Do těchto úvah plynoucích ze skutkových zjištění známých v době rozhodování obecných soudů o vazbě se Ústavní soud považuje být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy vyplývajícími z ústavního pořádku [např. nálezy ze dne 20. listopadu 2000 sp. zn. IV. ÚS 137/2000 (N 174/20 SbNU 235), ze dne 6. června 2002 sp. zn. III. ÚS 121/02 (N 68/26 SbNU 203), ze dne 7. dubna 2005 sp. zn. I. ÚS 585/02 (N 77/37 SbNU 83)].
9. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že obecné soudy v napadených usneseních argumentovaly toliko obecně, bez uvedení konkrétních důvodů, z nichž by dovodily potřebu dalšího trvání vazby. Městský soud na č. l. 3 napadeného usnesení poukázal na skutečnost, že je stěžovatel stíhán pro závažnou trestnou činnost, kterou páchal na území vícera členských států Evropské unie, a dovodil z ní, že u něj lze předpokládat jisté zkušenosti a možnosti s cestováním napříč různými státy. Odůvodnění týkající se důvodu útěkové vazby dále doplnil krajský soud, který konstatoval, že stěžovatel je cizím státním občanem bez zajištěného stabilního zázemí, u něhož nejsou doloženy trvalé vážné vazby ke konkrétnímu místu pobytu, které by byly podloženy sociální, rodinnou nebo pracovní situací.
10. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že obecné soudy nepřehlédly stěžovatelovo tvrzení o existenci jeho vazby na konkrétní místo v České republice, a to na adrese X, kde žije jeho přítelkyně, přičemž stěžovatel doložil doklad o zajištění ubytování na tomto místě. Z usnesení městského soudu nicméně vyplynulo, že na uvedené adrese je ubytovna, kde stěžovatel s přítelkyní pobýval již dříve, takže v tomto ohledu se u něj situace nijak nezměnila. Jestliže obecné soudy nepovažovaly tuto skutečnost za doklad existence trvalých vazeb stěžovatele na konkrétní místo v České republice, nespatřuje v tom Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele extrémní nesoulad se zjištěnými skutečnostmi, resp. logickou vadu, která by odůvodňovala potřebu Ústavního soudu zasahovat do uvedeného závěru soudů.
11. K podobnému závěru pak Ústavní soud dospěl též v souvislosti s příslibem zaměstnání, který stěžovatel městskému soudu předložil. Obecné soudy dospěly k závěru, že ani tato možnost zaměstnání nevylučuje riziko pokračování v trestné činnosti, přičemž poukázaly na skutečnost, že se stěžovatel stíhané trestné činnosti měl dopouštět dlouhodobě a jako člen organizované zločinecké skupiny s cílem získat majetkový prospěch, který byl pro něj zásadním a dlouhodobým zdrojem nemalých příjmů (srov. č. l. 3 usnesení městského soudu a č. l. 2 usnesení krajského soudu). Ani v těchto úvahách Ústavní soud neshledal projev svévole nebo jiné vady, z níž by vyplývaly zásadní pochybnosti o správnosti závěru soudů o přetrvávající existenci důvodů tzv. předstižné vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu.
12. Ústavní soud dále dodává, že z tzv. doktríny zesílených důvodů, na kterou stěžovatel odkazuje, nevyplývá, že by obecné soudy byly povinny rozhodnutí o nutnosti dalšího trvání vazby odůvodnit ještě dalšími skutečnostmi, než které byly uvedeny v rozhodnutí o vzetí do vazby. Podstatné je, aby soud při prodlužování vazby náležitě vysvětlil, proč je trvání vazby i nadále nezbytné [srov. např. nálezy ze dne 18. března 2014 sp. zn. I. ÚS 3109/13 (N 37/72 SbNU 419) nebo ze dne 16. září 2014 sp. zn. II. ÚS 2086/14 (N 170/74 SbNU 469) či usnesení ze dne 25. března 2015 sp. zn. I. ÚS 968/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud konstatuje to, že obecné soudy v nyní posuzované věci této povinnosti dostály a z jejich usnesení jsou dostatečně zřejmé konkrétní okolnosti, kterými byl odůvodněn jejich závěr o splnění podmínek dalšího trvání vazby. Soudy ani neopomněly vypořádat se s možností nahrazení vazby jiným opatřením, přičemž tuto možnost odmítly jako nedostatečnou s poukazem na mimořádnou závažnost stíhané trestné činnosti (srov. č. l. 4 usnesení městského soudu). Jelikož nedovozovaly důvody útěkové vazby výhradně na základě hrozícího vysokého trestu, nebylo nezbytné, aby odůvodnily hrozbu uložení konkrétního, nejméně osmiletého trestu odnětí svobody [srov. usnesení ze dne 1. dubna 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03 (N 48/33 SbNU 3) a judikaturu na ně navazující].
13. Ústavní soud tak uzavírá, že obecné soudy své rozhodné závěry dostatečně konkrétně odůvodnily a tyto závěry se nejeví nelogické nebo jinak neobhajitelné. Lze je označit za projev zásady volného hodnocení důkazů, proti němuž Ústavní soud nemá v posuzované věci důvod zasáhnout.
14. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2023
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu