IV. ÚS 2179/10

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručení v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 95 Ústavy domáhala zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci dosud vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 22/2010 jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy (výrok I.) s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (výrok II.).

Stěžovatelka uvedla, že se v předmětném řízení domáhala po obchodní společnosti ABF, a. s., zaplacení částky 6 300 696 Kč s příslušenstvím za podnájem a služby poskytované žalované v souvislosti s akcí For Arch 2009 v areálu PVA Letňany. S rozhodnutím vrchního soudu nesouhlasila a namítla, že v jiné věci s obdobným skutkovým a právním základem (sp. zn. 36 Cm 186/2008) vrchní soud rozhodl tak, že věcně příslušný je krajský (městský) soud. Stěžovatelka rovněž poukázala na to, že napadené usnesení není odůvodněno, takže nelze zjistit, proč soud rozhodl zcela odlišně; absenci odůvodnění stěžovatelka označila za svévolný a účelový postup s cílem zakrýt libovůli v soudním rozhodování.

Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 30. 8. 2010 odkázal na ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) bod 5 o. s. ř., podle kterého jsou k projednání a rozhodnutí sporů, týkajících se nájmů (podnájmů) nebytových prostor příslušné okresní soudy. Vrchní soud dodal, že jsou-li v nájemní (podnájemní) smlouvě zahrnuty ještě další práva a závazky stran, např. závazky nájemce investovat do pronajatých prostor, apod., je vždy věcí úvahy vrchního soudu, aby posoudil, které kriterium věcně převažuje; může jím být hledisko, že nárok vychází z textu smlouvy o pronájmu nemovitostí nebo může převažovat hledisko hmotného práva, jestliže závazek uvedený též ve smlouvě o pronájmu nemovitosti se řídí obchodním zákoníkem, např. u franšízových závazků podle § 269 odst. 1 obch. zák.

V replice stěžovatelka uvedla, že vyjádření nevypovídá nic o důvodech, kterými byl Vrchní soud v Praze veden při vydání napadeného rozhodnutí, a vzhledem k tomu, že uzavřela v podstatě identické smlouvy o poskytnutí veletržních služeb a o každé z nich bylo týmž soudem rozhodnuto o věcné příslušnosti jiným (opačným) způsobem, je pro ni obtížné napříště zvolit soud, který by měl podobnou záležitost projednat.

Z kopie žaloby stěžovatelky proti žalované ABF, a. s., podané dne 16. 2. 2010 k Městskému soudu v Praze a napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze vyplynulo, že stěžovatelka se žalobou domáhala zaplacení částky 6 300 696 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o podnájmu nebytových prostor v rámci akce For Arch 2009 pořádané žalovanou a provozní objednávky na tutéž akci k zajištění služeb po personální a materiální stránce. Celková částka za podnájem ploch v areálu PVA Letňany podle smlouvy o podnájmu nebytových prostor činila 15 520 537 Kč, za služby spojené s realizací akce For Arch 2009 byla mezi smluvními strana dohodnuta částka 6 603 256 Kč. Po úhradě zálohy a vzájemným započtením závazků a pohledávek žalovaná neuhradila částku 6 300 696 Kč, jejíž úhrady se stěžovatelka domáhala žalobou podanou k Městskému soudu v Praze. Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesení však rozhodl, že k projednání a rozhodnutí předmětné věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy a že věc bude po právní moci tohoto usnesení postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Rozhodnutí nebylo odůvodněno.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

K možnosti ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o věcné příslušnosti v dosud neskončeném soudním řízení, o což se v projednávané věci výlučně jedná, se Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil opakovaně značně zdrženlivě s poukazem na hlediska ústavně zakotvené dělby moci, podle kterých přísluší především obecným soudům zabývat se aplikací a výkladem pojmů podústavního práva se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem projednávané věci, a proto k věcnému přezkumu napadeného procesního rozhodnutí, jež není zásadně způsobilé samo o sobě porušit základní práva stěžovatelů, přikračoval ve zcela výjimečných případech, zejména za situace, byl-li soudy podaný výklad rozhodných zákonných ustanovení natolik extrémní, že nebyl z hlediska ochrany základních práv udržitelný (srov. nálezy ve věcech I. ÚS 904/08 ze dne 1. 6. 2009, dostupný v el. podobě na http://nalus.usoud.cz, II. ÚS 954/09 ze dne 16. 3. 2010 dostupný tamtéž a další). Do této kategorie přináleží i nálezy, ve kterých Ústavní soud vyložil, že možnost neodůvodňovat usnesení dle § 104a o. s. ř. je nutno jako výjimku interpretovat restriktivně, a vyložil, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu může být po soudu legitimně požadováno, aby své rozhodnutí odůvodnil a důvody o závěru o věcné příslušnosti vyložil (srov. nálezy I.ÚS 904/08 a II. ÚS 2193/10 ze dne 2. 9. 2010, dostupný v el. podobě).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti kritizovala nesprávné právní posouzení věci Vrchním soudem v Praze, avšak nikoliv z hlediska v úvahu připadající podmínky "sporu, týkajícího se nájmu nebytových prostor", nýbrž s pouhým tvrzením, že v jejím jiném sporu v obdobné věci týž soud rozhodl o věcné příslušnosti opačně, kdy dovodil, že šlo o spor mezi podnikateli ze smlouvy nepojmenované ve smyslu ustanovení § 269 odst. 2 obch. zák. V této souvislosti dále argumentovala, že důvody odlišného rozhodnutí soudu nejsou zřejmé, neboť rozhodnutí není odůvodněno.

Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Zákonem, který ve smyslu citovaného článku Listiny stanoví příslušnost (zde věcnou) soudu, je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle jehož ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) bod 5. je vyloučena věcná příslušnost krajských soudů ve sporech "týkajících se nájmu nemovitostí, bytů a nebytových prostor". Ústavní soud má za to, že pokud Vrchní soud v Praze se při svém rozhodování v projednávané věci zohlednil skutečnost, že spor o žalovanou částku má základ ve smlouvě o nájmu nebytových prostor, která nesporně byla mezi stranami sporu uzavřena, pak jeho závěr nelze označit za extrémně nesouladný s učiněným skutkovým zjištěním. Skutečnost, že v jiném sporu soud rozhodl o věcné příslušnosti jinak, sice může být z pohledu stěžovatelky i v obecné rovině nežádoucí, to však ke kasaci napadeného rozhodnutí v projednávané věci nepostačuje. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí dává najevo, že jsou to především obecné soudy, kterým přísluší zabývat se výkladem pojmů podústavního práva se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem projednávané věci. K tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny v důsledku absence odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud obecně konstatoval, že možnost neodůvodňovat rozhodnutí podle § 104a o. s. ř. o věcné příslušnosti je třeba interpretovat restriktivně. Ve své nálezové judikatuře však vyložil, že pokud účastník řízení ve vyjádření k věcné příslušnosti předloží soudu významnou argumentaci, lze legitimně požadovat, aby se s ní soud v odůvodnění svého usnesení vypořádal. V posuzované věci stěžovatelka netvrdila, že předložila soudu důkladnou a pro posouzení věcné příslušnosti významnou argumentaci, v ústavní stížnosti pouze zdůraznila zásadu právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování, v replice pak rozvedla, že je pro ni obtížné napříště zvolit soud, který by podobné záležitosti projednal. Za této situace Ústavní soud nehodnotil postup Vrchního soudu v Praze spočívající v neodůvodnění napadeného usnesení za projev soudní libovůle.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 3. března 2011

Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu