Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J.G., zastoupeného Mgr. Z.P., proti usnesení kárného senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. Ds 1/2000 a usnesení kárného senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 12. 1999, č.j. Spr 649/99-54, spojené s návrhem na zrušení zákona č. 412/1991 Sb., o kárné odpovědnosti soudců, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 4. 2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení kárného senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. Ds 1/2000 a usnesení kárného senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 12. 1999, č.j. Spr 649/99-54, kterým mu bylo pravomocně uloženo kárné opatření odvolání z funkce soudce. Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení zákona č. 412/1991 Sb., o kárné odpovědnosti soudců, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel tvrdí, že napadenými usneseními byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody zakotvené v čl. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 9 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 17 odst. 1 a 5, čl. 18 odst. 1, čl. 23, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Návrh na zrušení zákona č. 412/1991 Sb., o kárné odpovědnosti soudců, ve znění pozdějších předpisů, odůvodnil tvrzením, že koncepce kárných soudů v něm obsažená nezaručuje nezávislost a nestrannost těchto soudů, a koncepce zákona po věcné i procesní stránce odporuje zásadám demokratického a právního státu, neboť ministr spravedlnosti je politickou funkcí a jeho pravomoci umožňují narušovat nezávislost a nestrannost soudců. Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je podána evidentně po lhůtě stanovené pro její podání. Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy (§ 75 odst. 1 zákona). V daném případě byla ústavní stížnost Ústavnímu soudu doručena osobně dne 9. 4. 2001, přičemž napadené usnesení krajského soudu je ze dne 9. 12. 1999, a bylo již dříve napadeno ústavní stížností, o které bylo rozhodnuto usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2000, sp. zn. III. ÚS 407/2000 tak, že ústavní stížnost se odmítá. Šedesátidenní lhůta obsažená v ust. § 72 odst. 2 zákona je nepřekročitelná, její marné uplynutí zákon neumožňuje jakkoliv zhojit, a tímto zákonem je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky).
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nebylo možno věcně projednat ani návrh na zrušení zákona č. 412/1991 Sb., o kárné odpovědnosti soudců, ve znění pozdějších předpisů, neboť stěžovatel není za daného stavu věci k podání takového návrhu oprávněn.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrhy podle ust. § 43 odst. 1 písm. b) a § 43 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. 5. 2001 JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu
.