Ústavní soud České republiky rozhodl dne 29. června 2005 v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. I. Z., zastoupeného JUDr. Miroslavem Černým, advokátem se sídlem [adresa] Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 1. 2005, č. j. 22 Cdo 586/2004 - 121, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2003, č. j. 39 Co 60/03 - 94, a rozsudku Obvodního soudu v Praze 10 ze dne 2. 10. 2002, č. j. 13 C 389/2001 - 58, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť se domnívá, že obecné soudy svým postupem v řízení zasáhly do jeho základních práv a svobod garantovaných ustanoveními čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 15, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Výše citovaným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobní návrh stěžovatele, kterým se domáhal, aby žalovanému (vedlejší účastník J. K.) byla uložena povinnost vyklidit mezonetový byt blíže specifikovaný v návrhu nacházející se v domě č.p. [č.p.], v Černické ulici 2, Praha 10, a dále byl zamítnut návrh stěžovatele, aby mu žalovaný zaplatil částku 45.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Dále byl zamítnut návrh stěžovatele, jímž se domáhal určení, že smlouva o zřízení věcného břemene ze dne 14. 10. 1998, kterou bylo zřízeno ve prospěch žalovaného věcné břemeno vložené do katastru nemovitostí č. j. V 316707/1998, pod POL VZ: 1251/98, jako právo doživotního bydlení v mezonetovém bytě ve čtvrtém a pátém podlaží vlevo od schodiště v domě čp. [č.p.] stojící na pozemku parcelní č. [parcela] a dále spoluužívání společných částí uvedeného domu v obci Praha, k. ú. [k.ú.], zapsaném na LV č. [LV], vedeném katastrálním úřadem Praha - město, pro k. ú. [k.ú.], je neplatná a právně neúčinná vůči stěžovateli a dále určení, že věcné břemeno ve prospěch žalovaného vložené do katastru nemovitostí č. j. V 316707/1998, pod POL VZ: 1251/98, jako právo doživotního bydlení v mezonetovém bytě specifikovaném výše, je zrušeno, in eventum, zaniklo (výrok II.). Ve výroku třetím pak nalézací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti citovanému rozhodnutí soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl soud II. stupně tak, že jej neshledal důvodným, a proto napadený rozsudek soudu nalézacího potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Nejvyšší soud ČR pak odmítl dovolání stěžovatele dle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. , neboť jej neshledal přípustným.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy se neřídily zákony na ochranu práv zástavního věřitele, neoprávněně tak zasáhly do zákonodárné pravomoci Parlamentu ČR dle čl. 15 Ústavy ČR, a to výkladem zákonů na ochranu práv zástavního věřitele tím, že vyslovily pravý opak toho, co říká zákon. Jak dále uvádí, obecné soudy mu jako zástavnímu věřiteli odepřely ochranu všech zákonem stanovených práv, čímž porušily i ustanovení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Stěžovatel je toho názoru, že soudci nemohou výkladem změnit znění zákona v pravý opak podle svých osobních politických preferencí, sympatií s účastníky sporu nebo nostalgií po právním stavu za komunistického režimu. Dále namítá, že obecné soudy se nevypořádaly s jeho žalobními návrhy (návrh na zrušení věcného břemene dle § 151p odst. 3 obč. zák., neplatnost smlouvy dle § 39 obč. zák.), čímž mu byla odepřena ochrana jeho základním právům ve smyslu ustanovení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), čl. 6 Úmluvy a čl. 36 Listiny. Proto navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil všechna v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud shledal, že včas podaná stížnost poté, co byla odstraněna vada spočívající v absenci právního zastoupení stěžovatele, splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. III. ÚS 321/03).
Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatele uváděné v ústavní stížnosti se týkají především aplikace a interpretace jednoduchého práva obecnými soudy, hodnotil Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly normy jednoduchého práva bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.
Ústavní soud po důkladném seznámení se se všemi napadenými rozhodnutími konstatuje, že obecné soudy postupovaly v řízení ve shodě s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud zjistil, že soudy I. a II. stupně vycházely ve svých rozhodnutích ze skutkových zjištění, která jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými závěry, vyjádřily se ke všem návrhům i námitkám uváděných stěžovatelem (to platí i o návrhu na zrušení věcného břemene - viz str. 13 rozsudku soudu I. stupně a str. 9 rozsudku soudu odvolacího či stran neplatnosti citované smlouvy) a v odůvodněních svých rozhodnutí své závěry detailně zdůvodnily. Stejně tak i soud dovolací v odůvodnění svého odmítavého usnesení uvedl, proč shledal dovolání nepřípustným, přičemž odkázal na ustálenou judikaturu týkající se projednávané věci. V rozhodnutích obecných soudů tedy nelze spatřovat projev libovůle, protože aplikace i interpretace právních norem měla racionální podklad.
Z výše uvedeného je zřejmé, že nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho základního práva na spravedlivé soudní řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 14 odst. 1 Paktu. Porušení čl. 15, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR Ústavní soud nezkoumal, neboť tato ustanovení Ústavy ČR jsou kompetenčními normami charakterizujícími dělbu moci ve státě a nelze z nich odvodit ústavně zaručené právo stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2005
Michaela Židlická předsedkyně senátu