Ústavní soud v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Michaely Židlické rozhodl o návrhu - ústavní stížnosti stěžovatele Plzeňského kraje, se sídlem v [adresa] zastoupeného JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. listopadu 2005 sp. zn. 20 Cdo 2060/2005, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 2005 sp. zn. 14 Co 128/2005 a rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 29. října 2004 sp. zn. 3 C 127/2003, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení výše označených rozhodnutí s tím, že dle jeho přesvědčení jimi byla porušena práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 90, čl. 101 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky. Uvedl, že soud I. stupně zamítl žalobu o vyloučení movitých věcí z exekuce nařízené rozhodnutím Okresního soudu v Tachově dne 6. března 2003 pod sp. zn. Nc 1890/2003, soud II. stupně jeho odvolání nevyhověl a rozsudek soudu potvrdil. Nejvyšší soud pak napadeným usnesením dovolání odmítl a konstatoval, že dovoláním napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní právní význam. Dále poukázal na důvody, pro které žádal o vyloučení movitých věcí z výkonu rozhodnutí - když k nim nepozbyl vlastnická práva tím, že je svěřil do užívání povinné příspěvkové organizaci, za jejíž závazky ani neručí. Zabavením takového majetku stěžovatele při exekuci, vedené proti povinnému z exekučního titulu, by došlo ke zbavení jeho vlastnictví k označeným věcem, a tedy k zásahu do jeho práv. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se navrhovatel v jejím odůvodnění dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud v usnesení, jímž dovolání stěžovatele opírající se o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 obč. soudního řádu odmítl, vyčerpávajícím způsobem vyložil svůj názor na řešení právní otázky - zda je možné oprávněného uspokojit nuceným výkonem rozhodnutí na majetku zřizovatele, tj. na majetku, který byl předán jeho příspěvkové organizaci (dle exekučního titulu povinné) do správy k vlastnímu hospodářskému využití. Zde poukázal mimo jiné na své rozhodnutí ze dne 14. dubna 2005 ve věci sp. zn. 20 Cdo 2791/2004, v němž k takové právní otázce již vyslovil právní názor, dle kterého příspěvková organizace kraje samostatně hospodařící s určeným vyčleněným majetkem kraje má samostatnou způsobilost k povinnosti splnit jí uložené plnění, kraj je proto povinen strpět postižení takovéhoto svého majetku a nesvědčí mu k němu vylučovací žaloba. Pro uvedené pak bylo dovolání stěžovatele opodstatněně jako nepřípustné odmítnuto. Pro zjištění, že z výše citovaného právního názoru vycházel ve svém rozhodnutí jak Okresní soud Tachově, tak i soud odvolací, lze na odůvodnění jejich rozsudků v dalším odkázat. Dále lze poukázat i na obsah rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 455/05 ze dne 2. listopadu 2005 a III. ÚS 595/05 ze dne 10. února 2006, která svými závěry dopadají i na tuto posuzovanou ústavní stížnost; týkají se ostatně téhož stěžovatele. Pro výše uvedená zjištění byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2006 Miloslav Výborný předseda senátu