IV. ÚS 2204/26

Odůvodnění

Vymezení věci a dosavadní průběh řízení

1. Usnesením policejního orgánu ze dne 4. 5. 2026 č. j. NCOZ-6696-1540/TČ-2025- 412100-F vydaného s předchozím souhlasem státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 30. 4. 2026 č. j. 2 VZV 11/2025-4696 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele. Stěžovatel je obviněn ze spáchání zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu, zvlášť závažného zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea první, odst. 4 písm. b), e), odst. 5 písm. b), c) trestního zákoníku a zvlášť závažného zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2 alinea první, odst. 4 písm. b), e), odst. 5 písm. b), c) trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu.

2. Proti usnesení o zahájení trestního stíhání podal stěžovatel stížnost. Vedle řady jiných námitek tvrdil, že orgány činné v trestním řízení porušily jeho právo na obhajobu, neboť mu, resp. jeho obhájci nedaly dostatečný časový prostor k prostudování spisu, přípravě obhajoby a samotnému podání stížnosti proti zahájení trestního stíhání. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství napadeným usnesením zamítl stížnost jako nedůvodnou. Pochybení týkající se času na přípravu obhajoby, resp. na podání stížnosti, neshledal (body 9 - 11 napadeného usnesení).

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel podal dne 30. 7. 2026 ústavní stížnost napadající usnesení Nejvyššího státního zastupitelství. Zároveň napadl jako jiný zásah orgánu veřejné moci postup policie a vrchního státního zastupitelství v celém trestním řízení. Dodal, že proti poslednímu rozhodnutí vrchního státního zastupitelství ze dne 30. 7. 2026, kterým byly shledány nedůvodnými jeho námitky ze dne 24. 7. 2026 proti postupu policie, podal podnět k výkonu dohledu. Navrhnul vydání předběžného opatření, kterým by Ústavní soud vrchnímu státnímu zastupitelství zakázal podat na stěžovatele obžalobu pro skutek, pro který je stíhán.

4. Den poté, tedy dne 31. 7. 2026, vrchní státní zastupitelství na stěžovatele obžalobu podalo.

5. Dne 5. 8. 2026 stěžovatel ústavní stížnost doplnil. Návrh na vydání předběžného opatření vzal zpět, neboť s podáním obžaloby pozbylo smyslu. Nově navrhnul, aby Ústavní soud zrušil podanou obžalobu sp. zn. 2 VZV 11/2025 a aby se jeho ústavní stížností zabýval přednostně, neboť jde o věc naléhavou.

6. Ústavní vadu v napadeném usnesení Nejvyššího státního zastupitelství spatřuje v tom, že bylo vydáno na podkladě předchozího řízení, v němž mu orgány činné v trestním řízení neumožnily řádně připravit obhajobu. Napadeným usnesením tak bylo porušeno právo na poskytnutí přiměřeného času a možnosti k přípravě obhajoby podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Jinak věcně proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství nic nenamítá.

7. Podstata ústavní stížnosti směřuje proti postupu policie a vrchního státního zastupitelství, který předcházel podání obžaloby. Stěžovatel tvrdí, že se nedomáhá odstranění "běžné" nezákonnosti bez ústavněprávního rozměru, ani jednorázového porušení některého ústavně garantovaného práva. Nejde ani o polemiku s důvodností trestního stíhání, jakkoli s ním stěžovatel nesouhlasí. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzená protiústavnost přípravného řízení jako celku, které bylo vedeno tak, aby stěžovateli znemožnilo efektivní obhajobu.

8. Stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud konstatoval protiústavnost tohoto zásahu, zakázal policii a vrchnímu státnímu zastupitelství, aby v zásahu pokračovaly a přikázal jim, aby obnovily stav před porušením, zejména aby zajistily předložení kompletního spisového materiálu stěžovateli ve smyslu § 166 trestního řádu k prostudování při skončení vyšetřování, jakož i umožnily stěžovateli v přiměřené lhůtě vznést návrhy na doplnění vyšetřování.

9. Ačkoli stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti navrhuje zrušit mezitím podanou obžalobu, uvádí, že námitky nesměřují proti obsahu obžaloby jako takové, jejím tvrzením či obecně proti dosavadním závěrům orgánů činných v trestním řízení. Klíčová námitka se týká upírání práva na obhajobu v přípravném řízení, které bylo podáním obžaloby (bez ohledu na její obsah a výhrady stěžovatele vůči němu) skončeno. Podání obžaloby je součástí (vyvrcholením) rozsáhlejšího porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele jako obviněného.

10. Protiústavnost postupu policie a vrchního státního zastupitelství spatřuje stěžovatel v tom, že již od zahájení trestního řízení postupují účelově tak, aby mu znemožnily se v řízení účinně hájit. Excesivní důraz na rychlost řízení nezohledňuje nejen procesní a skutkovou složitost věci, ale ani závažnost právní kvalifikace údajného jednání stěžovatele. Ve svém důsledku popírá zásadu rovnosti zbraní. Stěžovatel rekapituluje časový rámec týkající se trestního řízení v tzv. bitcoinové kauze: zahájení úkonů trestního řízení dne 3. 4. 2025, zahájení trestního stíhání T. J. a jeho vzetí do vazby dne 15. 8. 2025, zahájení trestního řízení ve věci stěžovatele dne 30. 1. 2026 a zahájení trestního stíhání stěžovatele dne 4. 5. 2026 shora zmiňovaným usnesením policejního orgánu. Podrobně shrnuje přehled jednotlivých prováděných úkonů trestního řízení od 4. 5. 2026 až do doby podání ústavní stížnosti, jakož i svých procesních reakcí (stížností, návrhů). Tvrdí, že úkonů bylo vysoké množství, řada z nich byla koncentrována v období několika málo dnů, délka lhůt pro obhajobu stanovená policejním orgánem nebyla dostatečná. Vrchní státní zastupitelství jako dozorový orgán však nedostatky nenapravilo. Spisový materiál je rozsáhlý a věc je skutkově i právně složitá, což orgány činné v trestním řízení nezohlednily. Spis nebyl obhajobě předložen kompletní, neboť je průběžně doplňován o další důkazy. I po podání obžaloby mají být ještě do spisu doplněny další důkazy. Orgány činné v trestním řízení urychlovaly jednotlivé úkony zřejmě ve snaze stihnout podat obžalobu do doby uplynutí maximální délky trvání vazby T. J. v přípravném řízení (1 rok), což však nemůže jít na úkor práva na obhajobu ostatních obviněných, včetně stěžovatele. Zásada rychlosti řízení nemůže jít k tíži obviněným.

11. Další protiústavní vadu spatřuje stěžovatel v opakovaných vyjádřeních orgánů činných v trestním řízení, které svědčí o tom, že je o vině stěžovatele již rozhodnuto, či tento dojem alespoň vzbuzují v široké veřejnosti. Dokládá přehled mediálních výstupů týkajících se jeho trestního stíhání a tvrdí, že jeho věc je předmětem "bezprecedentní rozsáhlé medializace" již od fáze prověřování. Vytýká vrchnímu státnímu zastupitelství nadstandardní množství vydaných tiskových zpráv oproti jiným případům (od 14. 8. 2025 publikovalo vrchní státní zastupitelství na svém webu celkem 18 tiskových zpráv, z toho 12 se týká věci stěžovatele). Upozorňuje na konkrétní vyjádření orgánů činných v trestním řízení (např. rozhovor s ředitelem NCOZ), z nichž má plynout předjímání viny stěžovatele. Kromě toho navíc dochází k úniku informací z vyšetřovacího spisu do médií. Média totiž měla přístup k informacím, které byly známy výhradně orgánům činným v trestím řízení a jsou neveřejné. K rozsáhlé medializaci docházelo již před zahájením trestního stíhání ve fázi prověřování. Vše vede k vytváření obrazu stěžovatele jako osoby vinné a k porušení zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.

Procesní předpoklady řízení

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.

13. Ústavní soud nedávným usnesením ze dne 10. 6. 2026 sp. zn. Pl. ÚS 7/26 (101/2026 Sb.) sjednotil rozhodovací praxi tak, že u ústavních stížností směřujících proti zahájení trestního stíhání není nutno před jejich podáním vyčerpat podnět k výkonu dohledu podle § 12d zákona o státním zastupitelství. Proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství jakožto stížnostního orgánu je tak ústavní stížnost přípustná.

14. Ústavní stížnost naopak není přípustná v části směřující vůči podané obžalobě. Domáhá-li se stěžovatel zrušení podané obžaloby a vrácení věci do přípravného řízení, domáhá se fakticky stejného postupu, o němž může rozhodnout obecný soud. Podle § 188 odst. 1 písm. e) může soud vrátit věc k došetření státnímu zástupci, tedy do fáze přípravného řízení. Bylo by v rozporu s principem subsidiarity ústavní stížnosti, pokud by Ústavní soud svým kasačním zásahem vrátil věc do přípravného řízení, aniž by se touto variantou, resp. možnými důvody vrácení, nejprve zabýval obecný soud.

15. Zároveň dospěl k závěru, že ústavní stížnost je přípustná proti namítanému zásahu policie a vrchního státního zastupitelství. Ústavní soud v této souvislosti posoudil, zda na přípustnost této části ústavní stížnosti nemá vliv stěžovatelem podaný podnět k výkonu dohledu proti rozhodnutí vrchního státního zastupitelství ze dne 30. 7. 2026. Zde vzal v úvahu, že po podání obžaloby dne 31. 7. 2026 se věc přesouvá před soud a výkon dohledu přestává být efektivním prostředkem ochrany práv. Lpění na vyčerpání dohledu by v takovém případě bylo projevem přepjatého formalismu, proti němuž se sám dlouhodobě staví. Proto Ústavní soud nevázal přípustnost ústavní stížnosti na vyčerpání dohledu, resp. na rozhodnutí dohledového státního zastupitelství.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

16. Ústavní soud úvodem připomíná zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci v průběhu přípravného trestního řízení. Zdůrazňuje, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje za nežádoucí (srov. např. usnesení ze dne 21. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 213/03), s výjimkou situací mimořádných, je-li např. současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy ze dne 6. 6. 1996 sp. zn. I. ÚS 46/96 či ze dne 24. 2. 2000 sp. zn. IV. ÚS 582/99). Jinak řečeno, Ústavní soud není oprávněn zasahovat do přípravné fáze trestního řízení, nedochází-li současně k významným zásahům do ústavních práv stíhaných osob. Kasační intervence Ústavního soudu tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a založené vady, případně jejich důsledky nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05). Typicky jde např. o rozhodnutí o vazbě či zajištění majetku. O takový případ však v nyní posuzované věci nejde.

17. Již v nálezu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 Ústavní soud shrnul, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení je přitom zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Přípravné řízení neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze soudnímu přezkumu co do své zákonnosti, jakož i ústavnosti při vlastním rozhodování o meritu věci (při rozhodování o vině a trestu). Již v přípravném řízení je s použitím institutů představujících nejzávažnější omezení základních práv a svobod konkrétní osoby spojeno rozhodování obecného soudu anebo alespoň možnost přezkumu rozhodnutí obecným soudem. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou či nežádoucí a možnost jejího uplatnění je nutno vykládat restriktivně.

18. Stěžovatel nebrojí proti důvodnosti trestního stíhání, byť s ním nesouhlasí, ale proti způsobu vedení trestního řízení. Všechny námitky, včetně těch směřujících proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství, se týkají dvou okruhů tvrzených pochybení: zaprvé nedostatečné možnosti k uplatnění práva na obhajobu a zadruhé porušení presumpce neviny medializací věci spojenou s možnými úniky ze spisů. 19. Trestní řízení však není skončeno a o vině a trestu stěžovatele nebylo rozhodnuto. Ústavní soud nesouhlasí se stěžovatelem, že jím namítané vady přípravného řízení již nelze zhojit, posoudit či jinak zohlednit v řízení před soudem. Spravedlivost trestního řízení je nutno vždy posuzovat jako celek. Všechny námitky, které vznáší stěžovatel může posoudit obecný soud, který bude rozhodovat o podané obžalobě. Právo stěžovatele na obhajobu bude uplatňováno v řízení před soudy. Obecný soud je navíc povinen v případě předběžného projednání obžaloby mj. prověřit, zda v přípravném řízení nedošlo k závažným procesním vadám, které nelze napravit v řízení před soudem (§ 181 odst. 1 trestního řádu). Ustanovení § 186 písm. e) trestního řádu výslovně počítá s tím, že tak předseda senátu učiní, má-li za to, že "přípravné řízení nebylo provedeno podle zákona, neboť v něm byly závažným způsobem porušeny procesní předpisy, zejména ustanovení zajišťující právo obhajoby, a takové porušení procesních předpisů nelze napravit v řízení před soudem". Je tedy primární úlohou obecného soudu, aby v trestním řízení přihlédl k případně zjištěným procesním vadám proběhlého trestního řízení a vyvodil z nich příslušné důsledky (např. usnesení ze dne 26. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 3707/14).

20. Jak zdůraznil Ústavní soud např. v usnesení ze dne 6. 6. 2013 sp. zn. II. ÚS 1465/13, rozhodnutí o zahájení trestního stíhání má ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení. Zdrženlivost při přezkumu rozhodnutí dozorového státního zastupitelství týkající se usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen za naprosto mimořádných okolností, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování. I tehdy však Ústavní soud setrval na stanovisku, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po věcné stránce, neboť to náleží do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění a zákonnost (potažmo ústavnost) trestního stíhání je totiž předmětem celého trestního řízení, a proto je příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu trestního řízení. Ústavní soud je v této souvislosti povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu.

21. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že k zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání, a odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Trestná činnost nemusí být v tomto stádiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u obžaloby (§ 176 trestního řádu). Napadené usnesení Nejvyššího státního zastupitelství nevykazuje znaky libovůle a z odůvodnění je patrno, co a proč je stěžovateli kladeno za vinu. Z textu napadeného usnesení je rovněž patrno, že stěžovateli byl dán dostatečný čas k odůvodnění stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, a obhajobě tak nebyla upřena možnost se proti zahájení trestního stíhání účinně bránit v řízení před stížnostním orgánem (viz bod 11 usnesení).

22. Namítá-li stěžovatel přílišnou medializaci svého trestního stíhání vedoucí až ke zpochybnění principu presumpce neviny, nelze odhlédnut od toho, že stěžovatel byl osobou veřejně činnou a trestného činu, z něhož je obviněn, se měl dopustit jako ministr spravedlnosti. Existuje tak silný veřejný zájem na informovanosti veřejnosti o celé tzv. bitcoinové kauze, neboť ta je specifická jak povahou skutků, které jsou obviněným kladeny za vinu, tak právě osobami obviněných, mj. osobou stěžovatele. Veřejný zájem na informování veřejnosti jistě nesmí vést k porušení presumpce neviny obviněných. Zvýšená medializace však sama o sobě k narušení presumpce neviny nevede. I vyšší četnost tiskových zpráv orgánů činných v trestním řízení bez dalšího nevypovídá o porušení ústavních práv stěžovatele, spíše reflektuje silný zájem veřejnosti na informacích o případu. Důležité je, že o vině a trestu rozhoduje nezávislý soud na základě provedených důkazů, přičemž každý důkaz (jeho zákonnost, relevance či výsledné hodnocení) bude předmětem posuzování obecným soudem, a to i při zohlednění různých námitek obhajoby vůči němu.

23. Lze přisvědčit stěžovateli, že případné úniky ze spisů jsou jevem nežádoucím a mohou ohrozit řádný průběh trestního řízení. Ani prokázaný únik ze spisů však ještě nemůže vést k zásahům Ústavního soudu do přípravného řízení. I případné úniky informací ze spisů a jejich možný vliv na relevanci či použitelnost důkazů (např. stěžovatelem tvrzené ovlivnění možných svědků) musí nejprve posoudit soud rozhodující o vině a trestu. Samotný rozsah medializace a doložená vyjádření orgánů činných v trestním řízení ještě nesvědčí o porušení principu presumpce neviny, který by umožnil Ústavnímu soudu do přípravného řízení zasahovat. Otázkou je navíc smysl takového zásahu při tomto typu námitek. Stěžovatelem požadované vrácení věci do přípravného řízení by na již proběhlé medializaci věci, vydaných tiskových zprávách, resp. konkrétní podobě informování jednotlivými orgány činnými v trestním řízení, nic změnit nemohlo. Tím Ústavní soud nijak nebagatelizuje případné negativní jevy spojené (v obecné rovině) s únikem informací ze spisů, či informováním o trestním řízení (ať již médii či orgány činnými v trestním řízení) způsobem naznačujícím vinu obviněných. Řešením však není zabránit ukončení přípravného řízení či zrušit obžalobu, ale naopak umožnit nezávislému soudu všechny aspekty věci posoudit při rozhodování o vině a trestu, popř. využít též nástrojů civilního řízení (ochrana osobnosti). Ústavní soud opětovně připomíná, že o vině a trestu rozhoduje obecný soud (čl. 90 Ústavy), nikoli Ústavní soud.

24. Ústavní soud proto ze shora uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. O návrhu na přednostní projednání věci Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť mu fakticky vyhověl tím, že o ústavní stížnosti rozhodl obratem. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu