Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti BEAS ENERGY, s.r.o., IČ [IČO], se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Hartman, Jelínek, Fráňa a partneři, s.r.o., Hradec Králové, Resslova 1253, směřující proti rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně ze dne 29. dubna 2011, č.j. 101656/11/178913507251, spojeno s návrhem na zrušení ustanovení § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), v platném znění, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s podáním, v němž brojila proti rozhodnutí o její stížnosti na postup plátce daně, kterou Finanční úřad v Děčíně, jako příslušný správce daně odmítl. Stěžovatelka již v řízení před finančním úřadem namítala protiústavnost srážky odvodu za elektřinu, realizované podle § 7a a násl. zákona č. 180/2005, Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění pozdějších předpisů. Proto společně s návrhem na zrušení napadeného rozhodnutí spojila i návrh na zrušení dotčené III. hlavy zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Již z první věty podání navrhovatelky, jakož i z otisku na přiložené kopii napadeného rozhodnutí je patrné, že stěžovatelka obdržela rozhodnutí, jehož zrušení se domáhá, dne 3. května 2011. Jak Ústavní soud ještě telefonicky ověřil na Finančním úřadě v Děčíně, rozhodnutí bylo doručeno dne 3. května 2011 přímo právnímu zástupci stěžovatelky. Její podání k Ústavnímu soudu pak bylo doručeno elektronickou cestou dne 29. července 2011. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práv poskytuje. S ohledem na ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud neodmítne ústavní stížnost, která svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Odkaz na toto ustanovení, resp. podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatelka konstatovala v ústavní stížnosti. Ani tato okolnost však není způsobilá překlenout povinnost podat návrh ve stanovené zákonné lhůtě. Jak je z výše uvedeného patrné, stěžovatelka obdržela napadené rozhodnutí dne 3. května 2011 a zákonná lhůta marně uplynula v sobotu 2. července 2011, resp. v pondělí 4. července 2011. Podle § 74 zákona o Ústavním soudu lze společně s ústavní stížností podat i návrh na zrušení zákona, jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Takový návrh má však akcesorickou povahu a jeho osud sdílí osud vlastního podání. Pokud tedy stěžovatelka své podání podala po zákonné lhůtě, nelze rozhodovat ani o připojeném návrhu na zrušení části zákona. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavnímu soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li návrh podán po zákonem o Ústavnímu soudu stanovené lhůtě pro jeho podání. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li u podání dle § 64 zákona o Ústavním soudu vady podle § 43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto Ústavní soud rozhodl jak je ve výroku uvedeno. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. srpna 2011 Michaela Židlické v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu