Výrok
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 1997, č. j. 30 Ca 263/95-19, se z r u š u j e .
Odůvodnění
napadeného rozhodnutí a pokud jde o námitku stěžovatelky, že soud vydal své rozhodnutí v neveřejném zasedání bez účasti stran, nechává toto na posouzení Ústavního soudu. Vedlejší účastník je přesvědčen, jak konstatuje závěrem svého vyjádření, že restituční nárok stěžovatelky řešil v souladu s platnými právními předpisy.
Další z vedlejších účastníků, Okresní úřad S., finanční referát, ve svém vyjádření uvedl, že sdělil pozemkovému úřadu, že pozemek vedený jako část 1371 staveniště - ostatní plocha - v k.ú. S. nelze vydat s ohledem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Pozemkový fond ČR, územní pracoviště S., ve svém vyjádření vyslovil souhlas se stanoviskem Krajského soudu v Brně. Město S. se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřilo. Ostatní vedlejší účastníci v tomto řízení se svého postavení vzdali.
Ústavní soud si dále vyžádal jako podklad pro své rozhodnutí spisy správního orgánu a krajského soudu, s jejichž obsahy se seznámil.
Jak účastníci řízení, tak vedlejší účastníci ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. vyslovili souhlas s tím, aby bylo o ústavní stížnosti rozhodnuto bez ústního jednání.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud ovšem tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Proto se Ústavní soud především zaměřil na posouzení toho, zda byla naplněna jedna ze základních zásad spravedlivého procesu, a to právo stěžovatelky na veřejné projednání věci v její přítomnosti, jak je garantováno v čl. 38 odst. 2 Listiny. Po posouzení ústavní stížnosti a řízení, které jejímu podání předcházelo, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná. Ústavní soud se k aplikaci ustanovení § 250f o.s.ř. vyjádřil, jak ostatně poukázala stěžovatelka, již v nálezu, který byl publikován pod č. 269/1996 Sb., kterým bylo s účinností od 1.5.1997 uvedené ustanovení zrušeno pro neústavnost, a to z toho důvodu, že neveřejné projednání věci a absence jakéhokoli opravného prostředku proti rozhodnutí, které bylo v takovém řízení vydáno, zbavuje účastníka možnosti dožadovat se respektování zásad spravedlivého procesu. Přetrvávající skutečnost, že správní soudnictví v České republice je nadále koncipováno po procesní stránce jako řízení jednoinstanční, nemůže opravňovat obecné soudy k tomu, aby v rámci přezkumného řízení posuzovaly věc pouze na základě spisu, bez veřejného vyslechnutí strany. Takový postup by ve své podstatě představoval odepření práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
V posuzované věci bylo třeba zabývat se splněním restitučních podmínek, jejichž posouzení závisí na hodnocení řady důkazů. Projednání restitučního důvodu podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. předpokládá splnění dvou předpokladů - tísně a nápadně nevýhodných podmínek - které svým charakterem jsou z hlediska důkazního řízení natolik složité, že je neodmyslitelné, aby nebylo straně umožněno předstoupit před nezávislý a nestranný soud ve veřejném ústním jednání, navíc za situace, kdy důkazní břemeno spočívá na stěžovatelce. Na základě uvedených skutečností Ústavní soud konstatuje porušení čl. 90, čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky a čl. 38 odst. 2 Listiny. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a rozhodl o zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že nepovažoval za nutné zabývat se námitkami vztahujícími se k posouzení restitučního titulu, neboť není jeho úkolem spekulovat o tom, jaký by byl výsledek řízení, pokud by byla respektována práva zaručující spravedlivý proces.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky je vykonatelné rozhodnutí Ústavního soudu závazné pro všechny orgány i osoby.
V Brně 24. února 1998