IV. ÚS 2226/08

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy a v ustanoveních čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených "rozhodnutí". Stěžovatel má za to, že jeho základní práva byla porušena postupem policejního orgánu, který zamítl jeho návrh na doplnění dokazování v rámci přípravného řízení. Tento nepřípustný postup pak potvrdilo i dozorující státní zastupitelství. Tyto orgány činné v trestním řízení tím nerespektovaly zásadu vyhledávací, a tak porušily právo stěžovatele na právo na obhajobu a ústavní zásadu řádného zákonného procesu. Stěžovatel poukázal i na to, že nastíněný postup Policie ČR a Městského státního zastupitelství v Praze je v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu, podle níž protiústavní opomenutí provedení důkazu spočívá v situaci, kdy bylo účastníkem řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl vyšetřovacím policejním orgánem bez adekvátního odůvodnění zamítnut. Skutkový děj netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovateli i účastníku řízení znám.

II. Ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou, avšak vykazuje formální vady. Z obsahu ústavní stížnosti není zcela zřejmé (z formálního hlediska petit zcela chybí), zda se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí či brojí proti postupu orgánů v trestním řízení, a to tím spíše, že ačkoliv jsou v návrhu určitá "rozhodnutí" specifikována, materiálně se o rozhodnutí nejedná a sám stěžovatel je střídavě označuje jako "rozhodnutí" či jako "postup". Ústavní soud proto zvažoval, zda má stěžovatele k odstranění vad ústavní stížnosti (stejně jako vady plné moci) vyzývat. K tomuto postupu však neshledal důvody; odstranění vad by totiž na osudu ústavní stížnosti nic nezměnilo, neboť i poté by šlo o návrh nepřípustný. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje pouze subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem [srov. ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Zpravidla lze podat ústavní stížnost až po skončení řízení o věci samé. Jinými slovy musí nastat situace, kdy je přijato konečné rozhodnutí s neodčinitelnými následky. Dílčí procesní postupy či rozhodnutí jsou napadnutelné ústavní stížností v zásadě jen za současného splnění dvou podmínek. První podmínkou je existence aktuálního zásahu do stěžovatelova ústavně garantovaného práva a druhou podmínkou je, že tento zásah nemůže být efektivně vyřešen v následném řízení před (jiným) orgánem veřejné moci. Námitky, jež stěžovatel proti postupu orgánů činných v trestním řízení uplatnil, nepochybně mohou být po případném podání obžaloby řešeny v řízení před příslušným soudem. Ten může a musí stěžovatelovy důkazní návrhy posoudit a rozhodnout o nich. Na tuto skutečnost byl stěžovatel ostatně upozorněn i přípisem Městského státního zastupitelství v Praze, proti němuž brojí. Není tak důvodu pro to, aby Ústavní soud, v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, ve věci rozhodoval. Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to aniž by stěžovatele vyzýval k odstranění vady petitu, neboť opačný postup by byl ryze formalistický.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 14. října 2008

Miloslav Výborný soudce zpravodaj