Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky T. R., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. března 2019 č. j. 16 Co 213/2018-1387, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatelka napadá shora označené soudní rozhodnutí s tím, že jím bylo porušeno její právo na soudní proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh na zahájení řízení (o ústavní stížnosti) splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda jsou dány procesní podmínky řízení před Ústavním soudem. Dospěl přitom k závěru, že stěžovatelčin návrh tyto požadavky nesplňuje, jelikož nebyl formálně ani materiálně naplněn požadavek obligatorního zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem (§ 30 a 31 zákona o Ústavním soudu).
3. Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad návrhu, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek návrhu odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
4. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud konstatuje, že náležitého poučení (o povinnosti zastoupení advokátem) se stěžovatelce dostalo opakovaně v mnoha řízeních, která byla před Ústavním soudem v minulosti zahájena na její návrh [viz např. usnesení ze dne 7. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 539/07, ze dne 28. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 2805/07, ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 25/08, ze dne 11. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 817/10, ze dne 15. 9. 2010 sp. zn. IV. ÚS 905/10, ze dne 29. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1511/15 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
5. Ústavní soud je přitom přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
6. Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2019
Jan Filip v. r. soudce zpravodaj