Ústavní soud rozhodl dne 15. září 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Základní odborové organizace Vojenského opravárenského podniku 081, s. p., Přelouč, se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Annou Horákovou, advokátkou, AK se sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2011 čj. 9 As 105/2010-97 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2010 čj. 11 Ca 334/2008-53.
Porušení svých práv spatřovala v tom, že správní soudy nevyhověly její žalobě proti Českému statistickému úřadu (dále jen "ČSÚ"), kterou sledovala, shrnutě vyjádřeno, přidělení konkrétního identifikačního čísla (dále jen "IČ"). Správní soud I. stupně její žalobu odmítl s odůvodněním, že rozhodnutí o přidělení IČ není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, a i podle Nejvyššího správního soudu nešlo o úkon, který by se dotýkal právní sféry stěžovatelky. Stěžovatelka má však za to, že opak je pravdou, neboť přidělení jejího původního IČ jiné odborové organizaci s obdobným názvem vede k problémům s doklady a účty a ke sporům o majetek a nástupnictví.
Z usnesení Městského soudu v Praze a napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, připojených k ústavní stížnosti, vyplynulo, že po přesunu části členské základny ze Základní organizace Českomoravského odborového svazu civilních zaměstnanců armády k Odborovému svazu státních zaměstnanců a organizací bylo stěžovatelce přiděleno nové IČ, neboť došlo ke vzniku nového subjektu s vlastní právní subjektivitou. Platnost stěžovatelčina původního IČ [IČO] byla ukončena, poté však obnovena a IČ bylo přiděleno Základní organizaci Českomoravského odborového svazu civilních zaměstnanců armády Vojenského opravárenského podniku 081. Žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala zrušení rozhodnutí ČSÚ o přidělení nového IČ, rozhodnutí o přidělení původního IČ jinému subjektu a přidělení svého původního IČ, Městský soud v Praze odmítl pro nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí ve správním soudnictví, neboť IČ má pouze evidenční význam a nemá vliv na vznik, trvání, existenci či zánik ekonomického subjektu či na jeho práva a povinnosti; k přidělení IČ není soud oprávněn. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší soud zamítl. Ztotožnil se s právními závěry správního soudu I. stupně a ve smyslu kasačních námitek stěžovatelky je dále rozvedl.
Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s ústavním pořádkem. Poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatelka namítla porušení práv zakotvených v čl. 36 Listiny, která zaručují právo na přístup k soudu a obranu proti nezákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Stěžovatelka učinila jádrem své ústavněprávní argumentace v podstatě tytéž námitky, které uplatnila v žalobě a kasační stížnosti a se kterými se oba správní soudy dostatečným způsobem vypořádaly. Ústavní soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatelky, blíže nikterak neodůvodněné a nerozvedené, že rozhodnutí správních soudů nejsou v souladu se zákonem a ústavním pořádkem republiky. Přezkum zákonnosti rozhodnutí v rozsahu a z hledisek, jimiž se již zabýval správní soud druhého stupně, Ústavnímu soudu nepřísluší, neboť právo činit příslušný výklad podústavního práva a aplikovat jeho normy zásadně náleží soudům obecným. V projednávaném případě tedy zcela akceptoval, že Městský soud v Praze byl plně oprávněn posoudit, zda napadená rozhodnutí ČSÚ jsou rozhodnutími ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Pokud z důvodů vyložených v odůvodnění svého usnesení dospěl k negativnímu závěru a Nejvyšší správní soud jeho závěry potvrdil, nemohl Ústavní soud dospět k závěru, že se správní soudy žalobou stěžovatelky nezabývaly. Obecně totiž platí, že odmítne-li se soud zabývat žalobou z důvodu absence žalobní legitimace, nelze takový postup soudu hodnotit na ústavně právní úrovni jako odepření přístupu k soudu, či odepření spravedlnosti. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vymezil, která pochybení při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavněprávní relevanci (poznámka pod čarou č. 1). V projednávaném případě však porušení žádné z těchto podmínek, za kterých by byl odůvodněn jeho zásah, neshledal. Námitky, které proti rozhodnutí správního soudu I. stupně o odmítnutí její žaloby stěžovatelka vznesla, se Nejvyšší správní soud řádně zabýval; lze tedy konstatovat, že postupoval v rámci daném příslušnými procesními normami. Maje právní závěry učiněné Nejvyšším správním soudem za ústavně souladné, může Ústavní soud na tyto odkázat s připomenutím, že stěžovatelčin rozdílný názor na soudem učiněnou interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či na spravedlivý proces. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. září 2011
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu
----------------- 1) Jde o případy, ve kterých ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu proporcionality nabyla neopodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (srov. např. nález sp. zn. III.ÚS 256/01, Sb. n. u., sv. 25, č. 37), případy konkurence interpretačních alternativ, kdy nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva (např. III.ÚS 114/94, tamtéž, sv. 3, č. 9), či případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem (např. I.ÚS 549/2000, tamtéž, sv. 22, č. 63).