Plný text
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. M.S., zastoupené advokátem Mgr. J.V., proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě, oba ze dne 16. 4. 1996, č. j. 22 Ca 365/95-20 a č. j. 22 Ca 366/95-17, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení,
t a k t o
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 12. 8. 1996 se stěžovatelka domáhá zrušení obou výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jí bylo znemožněno ujmout se svého vlastnického práva, které v minulosti v souladu s platně uzavřenou darovací a odstupní smlouvou zákonným způsobem nabyla. V tom spatřuje porušení ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka má za to, že Krajský soud v Ostravě se ve svém právním posuzování dostatečně nevypořádal s otázkou retroaktivity zákona č. 46/1948 Sb., v návaznosti na platný právní řád v době uzavření smluv a rovněž tak s problematikou intabulace. Z toho pak dovozuje, že Krajský soud v Ostravě nesplnil svou povinnost poskytovat zákonem stanoveným způsobem ochranu právům stanovenou v čl. 90 Ústavy České republiky.
K ústavní stížnosti požádal Ústavní soud o vyjádření a zaslání příslušných soudních spisů Krajský soud v Ostravě. Po seznámení se s obsahem těchto písemností Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Stížností napadenými rozsudky byla potvrzena rozhodnutí O.ú. ve F., okresního pozemkového úřadu, ze dne 19. 4. 1995, č. j. PzÚ 383/91-D-Rm, a ze dne 24. 4. 1995, č. j. PzÚ 383/91-E-Rm, kterými nebyla schválena podle § 9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dohoda o vydání konkrétně uvedených pozemků v k.ú. V., mezi navrhovatelkou Ing. M.S., a ČR - O.ú. F. v prvním rozhodnutí a L., s.p. H.K., ve druhém rozhodnutí. Soud došel u obou svých rozhodnutí k závěru, že navrhovatelka není původní vlastnicí předmětných nemovitostí a nesplňuje tak podmínku oprávněné osoby podle § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. S ohledem na § 9 odst. 3 citovaného zákona vrátil věc pozemkovému úřadu k rozhodnutí ve věci. Správní orgán pak podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. rozhodl svými rozhodnutími ze dne 15. 7. a 16. 7. 1996 pod č.j. PzÚ 383/91-G-Rm a č.j. PzÚ 383/91-H-Rm tak, že Ing. M.Sch. není vlastníkem uvedených pozemků v k.ú. V. a zároveň, že za nevydané pozemky se jí nepřiznává nárok na pozemek náhradní či jinou zákonnou náhradu. Pozemkový úřad dospěl totiž k závěru, že skutečnosti uvedené v uplatněném nároku na zemědělský majetek nezakládají důvod k vydání nemovitostí podle § 6 odst. 1 písm b) zákona č. 229/1991 Sb. Obě rozhodnutí napadla stěžovatelka opravným prostředkem ze dne 16. 8. 1996, o kterých, jak vyplývá z vyjádření předsedkyně senátu Krajského soudu v Ostravě, nebylo dosud v řízení vedeném pod sp. zn. 22 Ca 474/96 a sp. zn. 22 Ca 475/96 rozhodnuto. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stanoví, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy.
Po posouzení výše uvedených skutečností Ústavní soud shledal, že v předmětné věci, s ohledem na podané návrhy na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, nebylo dosud pravomocně rozhodnuto o předmětu restitučního řízení podle zákona č. 229/1991 Sb., a proto je nutné považovat ústavní stížnost za návrh podaný předčasně. Za této situace Ústavní soud dospěl k závěru, že podaný návrh je nepřípustný, a proto byl podle § 43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 1997
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj