Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Michala Bartoně a soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. M. D. N., zastoupeného Mgr. Radimem Dočkalem, advokátem, sídlem [adresa] Brno, proti výroku II. usnesení Okresního soudu Brno-venkov č. j. 55 EXE 2000/2025-71 ze dne 21. května 2026, za účasti Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníka řízení, a Bc. Dominika Kumštára, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podstata věci
1. Ústavní soud v posuzované věci řešil, zda civilní soud ústavně souladně rozhodl o námitkách povinného proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ve výši 40 861,70 Kč.
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí
2. V prosinci 2025 byl Mgr. V. J., soudní exekutor Exekutorského úřadu Znojmo, pověřen k nařízení a vedením exekuce proti stěžovateli jako povinnému, a to k vymožení peněžité pohledávky oprávněného vedlejšího účastníka ve výši 201 769,04 Kč podle vykonatelného exekučního titulu (notářského zápisu ze září 2022).
3. Vedlejší účastník a stěžovatel uzavřeli v dubnu 2026 dohodu o narovnání, na jejímž základě třetí osoba uhradila oprávněnému vedlejšímu účastníkovi částku 220 000 Kč. Oprávněný následně vzal zpět exekuční návrh a vzdal se práva na náhradu nákladů právního zastoupení.
4. Soudní exekutor vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce, kterým určil náklady exekuce celkovou částkou 53 010,10 Kč (usnesení č. j. 133 EX 392/25-53 ze dne 29. 4. 2026). Ve výroku I. uložil povinnému stěžovateli povinnost uhradit náklady exekuce ve výši 40 861,70 Kč (uvedená částka se skládala z odměny soudního exekutora 30 270 Kč, paušálně určených hotových výdajů 3 500 Kč a daně z přidané hodnoty 7 091,70 Kč). Ve výroku II. pak uložil povinnému stěžovateli povinnost uhradit náklady oprávněného vedlejšího účastníka spočívající v nákladech na právní zastoupení ve výši 12 148,40 Kč.
5. Okresní soud Brno-venkov ("okresní soud") k námitkám stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením příkaz k úhradě nákladů exekuce částečně zrušil ve výroku II., kterým bylo rozhodnuto o uložení povinnosti povinnému uhradit oprávněnému náklady exekuce 12 148 Kč. Námitky stěžovatele pak zamítl v části týkající se výroku I. příkazu, tzn. povinnosti povinného uhradit náklady exekuce ve výši 40 861,70 Kč.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že okresní soud porušil jeho základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Namítá, že okresní soud při výpočtu odměny exekutora nesprávně vyložil pojem "vymožené plnění" ve smyslu § 5 odst. 1 exekutorského tarifu. Podle uvedeného ustanovení se odměna za provedení exekuce stanoví z výše vymoženého, nikoli vymáhaného plnění. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3302/19 ze dne 10. 3. 2020 výslovně uvedl, že základem pro určení odměny je výše exekutorem vymoženého plnění a že rozhodování o nákladech exekuce nesmí být formálně mechanické, přičemž "je nutné klást důraz na souvislost mezi skutečnou exekuční činností soudního exekutora a vymožením pohledávky, a to při zohlednění aktivity povinného, která není bezprostředně vynucena kroky dotýkajícími se konkrétní majetkové podstaty povinného".
7. V projednávané´ věci soudní exekutor pohledávku nevymohl. Plnění bylo poskytnuto třetí osobou přímo oprávněnému na základě samostatne´ dohody o narovna´ni´, mimo mechanismus exekuce. Okresní soud tuto skutečnost bagatelizoval odůvodněním, že šlo o plnění "pod tlakem exekuce", aniž se vypořádal s ti´m, že jde o kvalitativně jinou situaci, než jakou řeší judikatura Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 5830/2016 ze dne 1. 8. 2017 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 56/2015 ze dne 31. 7. 2017). Ta se ty´ka´ standardni´ho uspokojeni´ věřitele povinny´m, nikoli mimosoudni´ho vypořádání pohleda´vky za účasti třetího subjektu. Závěr, že exekutorovi náleží plná odměna, je v přímém rozporu s principem proporcionality a ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Podle ní má odměna exekutora odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost skutečně vykonané exekuční činnosti.
8. Napadené rozhodnutí je podle stěžovatele formalistické. Okresní soud se nevypořádal s uplatněnými námitkami stěžovatele. V nálezu I. ÚS 3302/19 přitom Ústavní soud zdůraznil, že jde-li o řízení jednoinstanční, je od obecného soudu nutno vyžadovat zvláštní pečlivost v odůvodnění. Ústavní soud zároveň opakovaně dovodil, že interpretace podústavního práva v extrémním rozporu s principy spravedlnosti zakládá porušení základních práv. Okresní soud v důsledku nepřiměřeně zasáhl do majetkové sféry stěžovatele: přiměřená odměna soudního exekutora odpovi´daji´ci´ skutečně vykonane´ činnosti by v souladu s § 6 odst. 3 a § 13 odst. 1 exekutorske´ho tarifu činila 6 655 Kč, nikoli více než šestinásobek.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Stěžovatelův návrh směřuje proti rozhodnutí o nákladech exekuce. Ústavní soud se problematikou nákladů řízení (v širším slova smyslu) zabýval ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025 (97/2025 Sb.), v němž přímo uvedl: "Ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou [...]. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti; pokud zákon podmíní přípustnost opravných prostředků určitou minimální výší předmětu sporu, účelem zákona jistě není, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti" (bod 34).
10. Ani skutečnost, že se obecný soud při rozhodování o nákladech řízení dopustí nesprávné aplikace podústavního práva, sama o sobě nepředstavuje dostatečný důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí. Staví-li se totiž Ústavní soud k přezkumu nákladových výroků rezervovaně, projeví se tato zdrženlivost z povahy věci právě v případech, kdy by měl na výklad či použití podústavních předpisů oproti obecnému soudu jiný názor. Ústavní soud není "nejvyšší nákladový soud" a není namístě, aby svým úsudkem o možná ideálním rozhodnutí o nákladech řízení nahrazoval právní závěr obecného soudu, jemuž to přísluší především (srov. kupříkladu usnesení sp. zn. I. ÚS 1869/24 ze dne 21. 8. 2024).
11. V nyní posuzované věci stěžovatel tvrdí, že odměna soudního exekutora měla činit 6 655 Kč, nikoliv 40 861,70 Kč. Sporná výše nákladů exekuce zjevně hranici bagatelnosti nepřevyšuje. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti pouze rozporuje výklad § 5 odst. 1 exekutorského tarifu a neuvádí žádné mimořádné okolnosti, které by dokládaly, že napadené rozhodnutí svým významem přesahuje jeho vlastní zájmy. Toliko obecná tvrzení o extrémním rozporu s principy spravedlnosti a nepřiměřeném zásahu do majetkové sféry stěžovatele za kvalifikovanou argumentaci považovat nelze. Důvod k mimořádnému zásahu do činnosti civilních soudů proto Ústavní soud na základě uplatněné argumentace neshledal.
12. Pro úplnost lze dodat, že okresní soud v napadeném rozhodnutí stěžovateli podrobně vysvětlil, že vymáhaná částka byla vymožena plněním oprávněnému "pod tlakem exekuce" ve smyslu § 46 odst. 4 exekučního řádu. Uvedené ustanovení přitom v písm. c) výslovně stanoví, že "za vymožené plnění se považuje plnění hrazené na vymáhanou povinnost od doručení vyrozumění o zahájení exekuce povinnému do skončení exekuce [...]". Okresní soud rovněž uvedl, že odměnu soudního exekutora nelze snížit ani z důvodu dobrovolného splnění ve smyslu § 46 odst. 6 exekučního řádu, neboť stěžovatel vymáhaný nárok uhradil až na základě dohody o narovnání více než 30 dnů od doručení vyrozumění o zahájení exekuce (body 12-13 napadeného usnesení). Odkazuje-li přitom stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3302/19, pomíjí, že v uvedené věci tehdejší stěžovatelka uhradila převážnou část pohledávky ještě předtím, než jí bylo doručeno vyrozumění o zahájení exekuce a výzva k dobrovolnému plnění. Právě předestřené odůvodnění napadeného usnesení v každém případě za svévolné či jinak ústavně excesivní označit nelze.
Závěr
13. Protože Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2026
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu