IV. ÚS 2251/26

Odůvodnění

1. Stěžovatel jako povinný v průběhu exekučního řízení navrhl zastavení exekuce na pohledávku ve výši 500 tis. Kč, která vzešla vedlejší účastnici z řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k uměleckému dílu (skleněné plastice urny). Soud spoluvlastnictví zrušil a umělecké dílo přikázal do výlučného vlastnictví stěžovatele za přiměřenou náhradu 500 tis. Kč (rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 3. 2025 č. j. 16 C 53/2024-26). Rozhodl rozsudkem pro uznání, neboť stěžovatel nereagoval na kvalifikovanou výzvu (§ 114b odst. 1 a 5 a § 153a odst. 3 občanského soudního řádu). Výsledek nalézacího řízení se stěžovatel snažil různě zvrátit, o totéž se pokoušel i v exekuci, ale bez úspěchu.

2. Stejně jako v nalézacím řízení stěžovatel v návrhu na zastavení exekuce namítal, že mu civilní soud v původním nalézacím řízení chybně doručoval. Správně mu měl doručovat písemnosti do datové schránky podnikající fyzické osoby. Doručoval mu však nesprávně do datové schránky nepodnikající fyzické osoby. Proto fikce doručení nemohla nikdy nastat, fikce uznání rovněž ne a exekuční titul (výše uvedený rozsudek pro uznání) je nevykonatelný.

3. Obvodní soud pro Prahu 2, tentokrát jako exekuční soud, stěžovatelův návrh napadeným usnesením zamítl. V nalézacím řízení stěžovatel vystupoval jako nepodnikatel. Spor neměl žádný vztah k jeho podnikání. Ani ze žaloby neplyne, že by tomu mělo být jinak. Civilní soudy nemusí pokaždé zkoumat, zda účastník soudního řízení vystupuje jako podnikatel či nikoli, obzvlášť je-li v řízení zcela nečinný.

4. Městský soud v Praze napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí obvodního soudu. Uznal, že je třeba doručovat do oborově správné datové schránky. Všechny písemnosti nalézacího řízení (žaloba, kvalifikovaná výzva a rozsudek pro uznání) však obsahovaly osobní údaje fyzické osoby (jméno, bydliště a datum narození). Nejinak tomu je v exekučním řízení. Že smlouva o dílo a poskytnutí licence obsahovala mj. kolonku pro identifikační údaje určené pro podnikatele (identifikační číslo nebo daňové identifikační číslo), nic nemění na závěru o nepodnikatelském postavení stěžovatele. Navíc tato kolonka zůstala prázdná. Obrana, že stěžovatel neměl důvod datovou schránku nepodnikající fyzické osoby kontrolovat, neobstojí. I kdyby se skutečně ukázalo, že stěžovatel vystupoval jako podnikatel, šlo by o pochybení bez většího významu. Stěžovatel by stále měl možnost se účinně bránit. Původní žaloba vymezila žalovaného (stěžovatele) určitě, nebylo třeba vedlejší účastnici vyzývat k opravě žaloby.

5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl pro nepřípustnost. Stěžovatel v dovolání nezpochybnil závěr, že tu nebyl důvod pro doručování písemností do datové schránky podnikající fyzické osoby. Ač stěžovatelem citovaná judikatura obecně dopadá na jeho případ, nijak mu nepomůže. Nebyla tu totiž žádná okolnost, která by naznačovala, že stěžovatel vystupoval jako podnikatel, tudíž by se muselo doručovat do odpovídající datové schránky. Vedlejší účastnice nemusela při sepisování žaloby zkoumat, zda stěžovatel je podnikatelem či nikoli. 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá vícero argumentů, které vesměs vychází z teze, že civilní soudy měly pečlivě zkoumat, zda stěžovatel jako adresát soudní písemnosti vystupoval v řízení jako podnikatel či nikoli. Od toho se odvíjí účinnost doručení prostřednictvím datové schránky. Na základě toho stěžovatel zakládá svoji kritiku odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu - dovolací soud údajně nereagoval na jeho dovolací argumenty.

7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Na klíčovou otázku (k dopadům doručení do oborově nesprávné datové schránky) reagoval Nejvyšší soud v bodech 6 až 8 usnesení. Není tedy pravda, že se vyhnul předestřené právní otázce. Naopak, vysvětlil, proč citovaná judikatura nemluví ve prospěch stěžovatele, byť na jeho případ obecně dopadá. Ústavní soud si je vědom, že výjimka pro doručení do oborově nesprávné datové schránky se netýká fikce doručení. Aby písemnost, doručená do oborově nesprávné datové schránky, byla účinně doručena, vyžaduje se přihlášení oprávněnou osobou (srov. body 64 a 65 stanovisko pléna NS ze dne 5. 1. 2017 sp. zn. Plsn 1/2015, č. 1/2017 Sb. rozh.). O tom však není nyní spor, civilní soudy se tuto výjimku nesnažily rozšířit i na tuto věc, jak stěžovatel naznačuje. Jeho kritika směřuje vůči úvahám, kterými civilní soudy uzavřely, že nevystupoval v nalézacím řízení jako podnikatel. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na bod 12 usnesení městského soudu. Nejenom samotná žaloba, ale dokonce ani smlouva o dílu a poskytnutí licence nenasvědčovala, že jde o podnikatelský spor, a proto bude nutné doručit do jiné datové schránky stěžovatele.

9. Byť stěžovatel tvrdí opak, ani žaloba v nalézacím řízení neposkytuje žádné indicie, že by stěžovatel v daném případě vystupoval jako podnikatel. Žalobní tvrzení v souvislosti se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví (renomé stěžovatele, úspěšná dražba uměleckého díla a vůbec vysoká hodnota uměleckých děl) zjevně mířila na to, že stěžovatel má dostatek finančních prostředků, tedy že je možné vypořádání spoluvlastnictví v podobě přikázání do výlučného vlastnictví za přiměřenou náhradu. Jinak řečeno, stěžovatel byl schopný "vyplatit" spoluvlastnický podíl (srov. např. rozsudek NS ze dne 19. 3. 2014 sp. zn. 22 Cdo 3073/2013 či usnesení NS ze dne 30. 3. 2016 sp. zn. 22 Cdo 4995/2015). Že někdo má dostatek peněz, přece ještě neznamená, že je podnikatelem. 10. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Samostatně o žádosti o přednostní projednání Ústavní soud nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl fakticky přednostně.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. září 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu