IV. ÚS 226/96

Odůvodnění

jeho rozhodnutí, měl za to, že nadále trvá vazební důvod uvedený v ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu, neboť stěžovateli hrozí vysoký trest a ve vztahu k vazebnímu důvodu podle písm. b) uvedeného ustanovení pak v odůvodnění uvedl, že "tento důvod trvá až po rozhodnutí soudem".

Proti tomuto rozhodnutí krajského soudu směřuje ústavní stížnost stěžovatele, který, jak uvádí v důvodech své ústavní stížnosti, je přesvědčen o tom, že rozhodnutími Okresního soudu v Jeseníku i Krajského soudu v Ostravě byla porušena jeho ústavně zaručená práva. K vazebnímu důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu poukazuje na to, že sama skutečnost, že obviněnému hrozí vysoký trest, důvod k uvalení či trvání vazby nezakládá, neboť by musela být doložena spojitost s obavou, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat. Rovněž není podle jeho názoru dán ani vazební důvod podle § 67 písm. b) trestního řádu. V této souvislosti stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že krajský soud si novelizované znění tohoto vazebního důvodu vyložil nesprávně a v jeho neprospěch. Zdůrazňuje, že ani novelizované znění ustanovení § 67 písm. b) trestního řádu nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti v každém období trestního stíhání zkoumat, zda důvody vazby ještě trvají, a pomine-li důvod vazby, ihned obviněného propustit na svobodu. Podle názoru stěžovatele ani jeden z vazebních důvodů v jeho případě není dán, a proto navrhl zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 1996.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti, jako účastník řízení, především odkázal na obsah usnesení soudů I. a II. stupně. Pokud jde o námitky k vazebnímu důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu poukázal na naprosto odlišné procesní postavení stěžovatele jako svědka, kdy se řádně dostavoval na předvolání policie i telefonické výzvy, oproti jeho postavení již jako obviněného v době, kdy oba soudy rozhodovaly o vazbě. Teprve postavení stěžovatele jako obviněného podmiňuje vyslovení důvodné obavy ve smyslu citovaného ustanovení, a proto je nutno odlišně posuzovat jeho chování v postavení svědka a chování v postavení obviněného. Závěr, že stěžovateli hrozí vysoký trest, nebyl učiněn jen na základě předmětné trestní sazby, ale za předpokladu, že stanovená výše trestu spolu s dalšími skutečnostmi tuto zákonnou obavu odůvodňuje. Potvrzení vazebního důvodu podle § 67 písm. b) trestního řádu pak nesledovalo omezit výklad zákonného ustanovení na nemožnost propustit pachatele dříve, než budou u hlavního líčení vyslechnuti všichni svědci, popřípadě spoluobvinění. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření tvrdí, že z konkrétních okolností bylo dovozeno, že koluzní důvod vazby trvá, protože bylo zřejmé, že hrozí nebezpečí, že stěžovatel bude působit na soudem dosud nevyslechnuté svědky či spoluobviněné. Nešlo tedy podle něj o extenzivní výklad uvedeného ustanovení, který by byl v rozporu se záměrem novely provedené zákonem č. 152/1995 Sb. Navrhl proto zamítnutí ústavní stížnosti.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojených spisů Okresního soudu v Jeseníku, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Podle čl. 8 odst. 2 Listiny nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Podle čl. 8 odst. 5 Listiny nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu.

V ústavní stížnosti stěžovatel, obdobně jako ve svých předchozích podáních adresovaných obecným soudům, těmto v podstatě vytýká, že v jejich rozhodnutích nejsou uvedeny žádné konkrétní skutečnosti, které by vazbu odůvodňovaly. Této námitce stěžovatele je třeba přisvědčit. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů totiž není patrno, které konkrétní skutečnosti, jež by měly reálný podklad ve spisovém materiálu, podle soudu odůvodňují obavy z následků uvedených v ustanovení § 67 písm. a) a b) trestního řádu. Odůvodnění rozhodnutí soudu I. a II. stupně v podstatě pouze obecně konstatují, že vazební důvody podle uvedených ustanovení u stěžovatele jsou i nadále dány, aniž by tyto závěry byly podloženy uvedením konkrétních skutečností ze spisu vyplývajících. Ohrožení obviněného vysokým trestem samo o sobě nemůže ještě být důvodem vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu. Podle ustálené soudní judikatury není možno tuto skutečnost - hrozbu uložení citelného trestu - samu o sobě považovat za dostačující pro vazební důvod podle § 67 písm. a) trestního řádu. Vazba obviněného, kterému hrozí vysoký trest, je ve smyslu uvedeného ustanovení odůvodněna jen za předpokladu zjištění některé další konkrétní skutečnosti, týkající se zejména osoby pachatele nebo okolností případu, které v souvislosti s předpokládanou citelnou sankcí obavu z útěku odůvodňují (R 64/92). Taková další skutečnost však v daném případě zjištěna nebyla, alespoň to z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů není patrno. Také v případě koluzní vazby (§ 67 písm. b) trestního řádu) musí být dány konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu z následku v tomto ustanovení uvedeného. Musí být tedy i u tohoto vazebního důvodu dána konkrétní skutečnost nasvědčující obavě, že obviněný má koluzní záměry. Ani zjištění takové skutečnosti soudem však z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů neplyne, přitom je nepochybně povinností soudů svá rozhodnutí náležitě odůvodnit. Za stavu, kdy z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí dostatečné konkrétní skutečnosti odůvodňující obavy z následků uvedených v ustanovení § 67 písm. a) a b) trestního řádu nelze zjistit (a nelze je zjistit ani z rozhodnutí Okresního soudu v Jeseníku, který o žádosti stěžovatele rozhodoval v prvním stupni), je třeba považovat toto rozhodnutí za nepřezkoumatelné, a proto odporující principům řádného a spravedlivého procesu tak, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, a tudíž ve svých důsledcích i porušující čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil (§ 82 odst. l, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat.

V Brně dne 19. listopadu 1996