IV. ÚS 227/15

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny, právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Z obsahu přiloženého listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že elektronickým platebním rozkazem, vydaným Okresním soudem v Karviné dne 10. 7. 2014 pod č. j. EPR 173686/2014-5, bylo žalované uloženo zaplatit stěžovatelce (žalobkyni) částku 12 087 Kč s příslušenstvím (výrok I) a na nákladech řízení částku 2 070,50 Kč (výrok III). K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále též "krajský soud") usnesením č. j. 71 Co 487/2014-13 ze dne 31. 10. 2014 změnil výrok III rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 2 258 Kč. Stěžovatelka v odvolání namítala, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil, když aplikoval při rozhodování o náhradě nákladů řízení ustanovení § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 7. 2014. Odvolací soud námitky stěžovatelky neakceptoval, přičemž zdůraznil, že § 14b advokátního tarifu má širší dopad než nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767). Na základě citovaného ustanovení dochází ke snížení náhrady za právní zastoupení ve všech řízeních, která byla zahájena návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, což se netýká jen bagatelních sporů, které mají původ ve spotřebitelských či obdobných smlouvách. Krajský soud v návaznosti na to shledal, že v dané věci byla aplikace § 14b advokátního tarifu namístě, neboť se zde jednalo o jeden z typických nároků (nárok na úhradu dlužného nájemného a služeb spojených s užíváním bytu), které stěžovatelka jako významný pronajímatel obvykle uplatňuje u soudu. Ve vztahu ke stěžovatelkou namítané nerovnosti stran odvolací soud uvedl, že každá úprava odměn advokáta je v základu paušální a má v sobě zakotvenou určitou nerovnost. Je sice pravda, že advokát stěžovatelky má v případě podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu za prvé úkony sníženou sazbu odměny oproti právnímu zástupci žalovaného, avšak toto se týká pouze podání žaloby ve skutkově i právně obdobných věcech, které obecně vyžadují méně práce, a týká se pouze úkonů do podání odporu; poté už je odměna obou procesních stran stanovena dle stejných kritérií. Stěžovatelka s rozhodnutími obecných soudů o nákladech řízení nesouhlasila, pročež se obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti polemizovala s názorem odvolacího soudu, podle něhož § 14b advokátního tarifu lze aplikovat na všechny návrhy podané prostřednictvím elektronického formuláře, přičemž jej označila za rozporný s judikaturou Ústavního soudu (viz např. již zmiňovaný nález sp. zn. I. ÚS 3923/11). Výše citovanou judikaturu podle stěžovatelky nepřípustně nerespektoval samotný zákonodárce, když v ní jednoznačně definovaná pravidla o náhradě nákladů řízení přepsal podzákonným předpisem. Stěžovatelka dále na podporu své argumentace popsala situace, do nichž se účastníci řízení dostávají a jež vedou k tomu, že jim i přes vítezství ve sporu není zaručena adekvátní náhrada vynaložených nákladů řízení. Upozornila na to, že subjekt vymáhající pohledávky po více dlužnících, jejichž výše nedosahuje 50 000 Kč, je diskriminován v návratnosti nákladů na právní zastoupení oproti jiným žalobcům, což odporuje čl. 37 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka proto navrhla, aby senát Ústavního soudu řízení o ústavní stížnosti přerušil a věc předložil plénu ke zrušení § 14b advokátního tarifu. Pro případ, že by ustanovení § 14b advokátního tarifu nebylo shledáno protiústavním, se stěžovatelka ohradila proti jeho aplikaci v projednávané věci. Porušení svého práva na spravedlivý proces, práva na právní pomoc a práva na ochranu vlastnictví spatřovala v tom, že jí jako plně úspěšnému žalobci nebyla přiznána náhrada nákladů řízení podle § 151 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 7 advokátního tarifu, nýbrž právě ve spojení s § 14b advokátního tarifu. Stěžovatelka konstatovala, že soudy při rozhodování o nákladech řízení v případě tzv. formulářových žalob postupují zcela mechanicky, bez ohledu na podstatu sporu, když je pro ně důležitá pouze totožnost žalobce. V této souvislosti stěžovatelka pak odmítla, jako mylnou, představu obecných soudů, že by její návrhy bylo možno označit za rutinní, či za pouhé administrativní úkony, navíc podávané pouze s vidinou přiznaných nákladů řízení.

Po zvážení stížnostních námitek, i obsahu naříkaných soudních aktů, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení procesních předpisů ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně [srov. příkladmo nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 536/06 ze dne 3. 4. 2008 (N 64/49 SbNU 9), sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365), sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111) či sp. zn. II. ÚS 1066/12 ze dne 6. 6. 2013 (N 100/69 SbNU 667); všechna rozhodnutí jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Ústavní soud předesílá, že argumentačně, a co do svého obsahu velmi obdobnými podáními různých stěžovatelů, se v poslední době opakovaně zabýval, přičemž neshledal podmínky pro vyhovění předložených ústavních stížností (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 475/15 ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 1717/15 ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 1567/15 ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1149/15 ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 1784/15 ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1417/15 ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 1562/15 ze dne 2. 6. 2015 aj.). Přímo ve věci stěžovatelky pak Ústavní soud rozhodl usneseními sp. zn. II. ÚS 249/15 ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 229/15 ze dne 29. 3. 2016 a sp. zn. III. ÚS 228/15 ze dne 19. 5. 2016. Jelikož v nyní posuzované věci nemá Ústavní soud důvod se od závěrů vyslovených v těchto rozhodnutích odchylovat, v podrobnostech na ně odkazuje. K tvrzení stěžovatelky o protiústavnosti § 14b advokátního tarifu Ústavní soud podotýká, že stejně jako v dříve rozhodovaných věcech, ani tuto ústavní stížnost neshledává způsobilou v tom směru, že by na jejím základě bylo možné založit případný přezkum ústavní konformity předmětného ustanovení advokátního tarifu. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatelky, jichž se dovolávala, nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tento výsledek řízení o ústavní stížnosti předznamenal (negativně) - z povahy věci - i osud dalšího návrhu stěžovatelky, jmenovitě návrhu na zrušení ustanovení § 14b advokátního tarifu, jenž musel být, coby návrh závislý, odmítnut rovněž [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2016

Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Soudce David Uhlíř, soudce určený dle rozvrhu práce jako člen senátu rozhodujícího ve věci ústavní stížnosti stěžovatele vedené pod sp. zn. IV. ÚS 227/15, navrhl přípisem ze dne 19. 4. 2016, aby byl vyloučen z projednávání a rozhodování dotčené ústavní stížnosti. Důvod pro podání tohoto návrhu shledal ve skutečnosti, že se v minulosti veřejně vyjadřoval z pozice místopředsedy představenstva České advokátní komory k souladu ustanovení § 14b advokátního tarifu s ústavním pořádkem a kritizoval postup Ministerstva spravedlnosti při provádění novely advokátního tarifu vyhláškou č. 120/2014 Sb. a jeho názory byly publikovány v rozhovoru pro informační server epravo.cz a konfrontovány s názory náměstka ministryně spravedlnosti R. P.. Proto soudce David Uhlíř ve svém podání uzavřel, že má obavu, že by mohlo dojít ke zpochybnění nestrannosti rozhodování Ústavního soudu.

2. Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu takto představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (srov. čl. 38 odst. 1, dále i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

3. Nestrannost soudce je vždy posuzována ze dvou hledisek, subjektivního a objektivního. Subjektivní hledisko, které je stěžejní složkou nestrannosti soudce, je subjektivní psychickou kategorií vypovídající o osobním přesvědčení soudce v daném případě a jeho vnitřním psychickém vztahu k projednávané věci. Při posuzování nestrannosti a nezávislosti soudce však nelze zcela odhlédnout ani od jevové stránky věci, kdy je za validní hledisko považováno i tzv. zdání nezávislosti a nestrannosti pro třetí osoby, tedy hledisko objektivní, neboť i tento aspekt je důležitý pro zaručení důvěry v soudní rozhodování vůbec. Zatímco subjektivní hledisko tedy zkoumá vnitřní vztah soudce k věci, objektivní hledisko sleduje s ohledem na tento vnitřní vztah existenci dostatečných záruk, že je možno vyloučit jakoukoli legitimní pochybnost o jeho nepodjatosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 722/05 ze dne 7. 3. 2007 (N 42/44 SbNU 533)]. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci přitom může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti vyvstávají odůvodněné pochybnosti, zda bude soudce moci nezávisle a nestranně rozhodovat. Vztah soudce k věci nebo účastníkům, příp. jejich zástupcům, je proto třeba v daném případě posoudit ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a to a) jaká je povaha tohoto vztahu a b) zda se jedná o vztah zjevně intenzivní [srov. nález sp. zn. II. ÚS 105/01 ze dne 3. 7. 2001 (N 98/23 SbNU 11)].

4. Vzhledem k tomu, že soudce David Uhlíř poskytl pro informační server epravo.cz rozhovor, ve kterém vyjádřil jisté pochybnosti o ústavní konformitě nyní napadeného ustavení advokátního tarifu, které bylo rovněž ve věci stěžovatele aplikováno, dospěl posuzující senát Ústavního soudu k závěru, že podmínka možné pochybnosti o nepodjatosti soudce Davida Uhlíře je v dané věci splněna.

5. Z těchto důvodů rozhodl II. senát Ústavního soudu o vyloučení soudce Davida Uhlíře z projednání a rozhodování ve věci tak, jak je výše uvedeno, neboť jsou naplněny předpoklady ustanovení § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu i podmínky stanovené shora citovanou judikaturou Ústavního soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. dubna 2016 Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu