IV. ÚS 230/16

Odůvodnění

Stěžovatelka (dále rovněž dovolatelka") napadá v záhlaví usnesení označené usnesení Nejvyššího soudu ČR a tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina").

Ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo vydáno v občanskoprávní exekuční věci, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 22 E 31/2013, v níž se oprávněné Bytové družstvo X, domáhalo vyklizení bytu obývaného povinnou M. F..

Jak se zjišťuje z napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, dovolatelka napadla dovoláním usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 29. ledna 2015 č. j. 40 Co 22/2015-180, kterým odvolací soud potvrdil v napadených výrocích II a III usnesení soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky na zastavení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu nacházejícího se v Šumperku, v ulici Y, číslo bytu Z, v prvním nadzemním podlaží, nařízeného usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 24. 9. 2013 č. j. 22 E 31/2013-11.

Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve znění účinném do 31. 12. 2013, s odůvodněním, že dovolání neobsahuje "řádnou specifikaci údaje o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 a § 238a o. s. ř.), jenž je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání a není v něm vymezen dovolací důvod způsobem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř."

Protože výše vytčené vady dovolání dovolatelka včas neodstranila, nemohl dovolací soud v řízení pokračovat. Dovolací soud současně zdůraznil, že v dovolání nepostačí ke splnění náležitostí pouhý odkaz na § 237 o. s. ř., aniž by alespoň z obsahu dovolání bylo zřejmé, která konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva, která byla dosud řešena rozdílně či nebyla vyřešena vůbec, má být předmětem dovolacího řízení, případně od kterého svého řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké konkrétní rozhodovací praxe se v napadeném rozhodnutí odchýlil odvolací soud. Dovolatelkou tvrzené vady řízení samy o sobě dovolací důvod resp. přípustnost dovolání nezakládají.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti oponuje závěrům uvedeným v odmítavém usnesení dovolacího soudu, přičemž zdůrazňuje, že v dovolání uvedla, v čem spatřuje nesprávné právní posouzení věci, neboť v něm konkrétně uvedla, jaké jí navržené důkazy odvolací soud nevzal v úvahu, k jakým námitkám a skutečnostem tento soud nepřihlédl a proč se měl zabývat jí navrženými důkazy, které údajně vyvracejí skutečnosti uváděné oprávněným. Poukazovala na nesprávný postup při hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř., což podle jejího názoru odporuje čl. 4 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka oponuje závěrům obecných soudů, přičemž z ní není patrné, jestli tyto výtky směřují proti rozhodnutím soudů v exekuční věci či v řízeních, která jim předcházela.

IV. Ústavní soud nejprve konstatuje, že ústavní stížnost je podána včas a splňuje předpoklady a náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). S ohledem na obsažené námitky a skutečnost, že ústavní stížností je napadeno pouze odmítavé usnesení dovolacího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Pravomoc Ústavního soudu k přezkumu napadených rozhodnutí je založena jen k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem či rozhodováním obecných soudů, nebylo zasaženo do ústavně garantovaných práv stěžovatelky a jestli tedy i napadené rozhodnutí z tohoto hlediska lze považovat za spravedlivé. Petitem ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí toliko dovolacího soudu. Tímto petitem je Ústavní soud vázán. Žádnou skutečnost, která by odůvodnila správnost tvrzení stěžovatelky o údajném porušení jejích základních práv ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu, však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka (ač zastoupena řádně advokátkou) nepochopila smysl a předpoklady přípustnosti dovolání, jako mimořádného opravného prostředku, který je vybudován na jiných principech, než je tomu v případě např. odvolání. Dovolání tak vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) musí splňovat další podmínky a předpoklady stanovené občanským soudním řádem, přičemž na advokátovi dovolatelky bylo, aby kromě jiného vylíčil nejen uplatněný dovolací důvod, ale i vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tedy jinak řečeno, dovolatelka byla povinna poukázat na právní otázku (tedy nikoli otázku skutkovou) dříve řešenou Nejvyšším soudem, která podle jejího názoru měla být vyřešena jinak, čímž by založila přípustnost dovolání. Dovolací důvod musí být vymezen takovým způsobem, aby z něj bylo patrné, proč by měl dovolací soud tuto právní otázku posoudit jinak. Dovolatelka však podmínky a předpoklady přípustnosti dovolání nesplnila, jak ostatně vysvětlil dovolací soud v odůvodnění napadeného usnesení, byť se tak stalo v jeho zkrácené formě (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Závěrem Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelkou tvrzenými údajnými vadami důkazního řízení by se mohl dovolací soud zabývat pouze v případě dovolání přípustného. Ústavní soud v postupu i v napadeném rozhodnutí dovolacího soudu žádné porušení ústavnosti nezjistil, a proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2016

Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu Ústavního soudu