IV. ÚS 230/95

Odůvodnění

ústavní stížnosti v uvedené věci nevyjádřil a pokud jde o jeho procesní postup, odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Vedlejší účastnice JUDr. A. V. ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti vyjádřila přesvědčení, že stěžovatel ve smyslu ustanovení § 72 odst. l zákona č. 182/1993 Sb. není osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti, neboť nebyl účastníkem řízení před Krajským obchodním soudem v Praze, kteroužto skutečnost konstatuje i napadené usnesení Vrchního soudu v Praze. Dále ve vyjádření uvádí, že stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl řadu údajů, které ne zcela úplně a pravdivě vypovídají o skutečném stavu a průběhu této věci, přitom však nepopírá existenci zákonného důvodu podle § 68 odst. 6 obchodního zákoníku, tedy skutečnost, že po dobu 2 let si nenašel čas účastnit se valné hromady. Upozorňuje na to, že stěžovatel v rozporu s ustanovením § 133 obch.z., který stanoví, že statutárním orgánem společnosti s ručením omezením je jednatel, nikoliv většinový společník, udělil dne 11.2.1992, tedy následujícího dne po podpisu smlouvy o převodu obchodního podílu, na jejímž základě se stěžovatel stal společníkem obchodní společnosti, plnou moc v rozsahu prokury německému občanu, aniž by o této skutečnosti svého českého společníka a jednatele společnosti informoval. Svolání valné hromady společnosti stěžovatelem je pak pouhým jeho tvrzením, neboť se jednalo o fax, jehož text zákonem stanovené formální ani obsahové náležitosti pozvánky na valnou hromadu neměl. Kromě toho je datum konání valné hromady samotným stěžovatelem a jeho právním zástupcem uváděno nejasně a různě. Zápis z této údajně konané valné hromady nebyl českému společníku ani k jeho výslovné písemné žádosti nikdy předložen. S ohledem na shora uvedené poznámky vedlejší účastnice uzavírá, že stěžovatel se cítí být poškozen údajnou nemožností dovolat se soudní ochrany svých práv, přitom sám práva a povinnosti, jež pro něj jako zahraniční osobu vyplývají z platných právních předpisů České republiky, nerespektuje a dovolávaje se ochrany Ústavního soudu, argumentuje účelovými tvrzeními. Ve vyjádření pak také poukazuje na to, že stěžovatel má ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny právo domáhat se náhrady škody, pokud se domnívá, že mu snad nějaká škoda nezákonným postupem soudu vznikla. Vedlejší účastnice proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem připojeného spisu Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 36 Cm 241/94, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Vrchní soud v Praze odmítl odvolání stěžovatele jako odvolání podané osobou k tomu neoprávněnou, když vycházel z názoru, že účastníkem řízení, vedených podle § 9 odst. 4 písm. b) o.s.ř., je pouze navrhovatel a společnost, které se řízení týká. Tento názor, vycházející z výkladu ustanovení § 200e o.s.ř., však Ústavní soud nesdílí, neboť ve svých důsledcích se dostává do rozporu s právem na soudní ochranu, zakotveným v čl. 36 odst. l Listiny. Podle přesvědčení Ústavního soudu bylo třeba společníky společnosti, zrušované v řízení podle § 9 odst. 4 písm. b) o.s.ř., považovat za účastníky řízení, a to i podle právní úpravy platné před poslední novelou o.s.ř. Pokud totiž zákonodárce okruh účastníků řízení v řízeních uvedených v odst. l § 200e o.s.ř. odkazem na ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) až i), mezi nimiž jsou jak řízení zahajovaná na návrh, tak i řízení, která je možno zahájit i bez návrhu, vymezuje v odst. 3 § 200e o.s.ř. dalším odkazem pouze na § 94 o.s.ř., tedy na třetí definici účastníků řízení (a nikoliv tedy také odkazem na ustanovení § 90 o.s.ř., když právě toto ustanovení vymezuje okruh účastníků řízení zahajovaných jen na návrh), je třeba tomuto jeho odkazu rozumět tak, že ve všech druzích řízení, na které se vztahuje ustanovení § 200e o.s.ř., jsou účastníky řízení všichni ti, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno. Za takové subjekty je pak třeba nepochybně považovat i společníky zrušované společnosti. (Pokud by zákonodárce měl skutečně v úmyslu při konstrukci ustanovení § 200e odst. 3 o.s.ř. rozlišit účastenství podle druhů řízení, s ohledem na způsob jejich zahájení, pak by nepochybně tento svůj úmysl v uvedeném ustanovení vyjádřil přímo, např. formulací "účastenství ve věcech uvedených v odst. l, které mohou být zahájeny i bez návrhu, se řídí ustanovením § 94 v řízeních, zahajovaných k návrhu ustanovením § 90 o.s.ř."). Vzhledem k tomu, že procesní legitimaci k podání odvolání je třeba přiznat nepochybně také tomu, s nímž nebylo jako s účastníkem řízení jednáno, ač s ním tak jednáno být mělo, je třeba v postupu Vrchního soudu v Praze, který odmítl odvolání stěžovatele, jehož práv a povinností, jako společníka zrušované společnosti, se takové řízení nepochybně dotýká, spatřovat porušení práva na soudní ochranu, zakotveného v čl. 36 odst. l Listiny. Z uvedených důvodů Ústavní soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil. Vzhledem k tomu, že již soud I. stupně se stěžovatelem jako s účastníkem řízení nejednal, zrušil Ústavní soud i rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Praze. Tento soud by se v novém řízení měl také blíže zabývat otázkou právního zájmu vedlejší účastnice.

Pro úplnost je pak třeba k stěžovatelem namítanému porušení čl. 36 odst. 2 Listiny uvést, že toto ustanovení se vztahuje na rozhodnutí orgánů veřejné správy, resp. zaručuje ochranu práv rozhodnutím takového orgánu zkrácených, o takové rozhodnutí však v posuzovaném případě nejde, když obě rozhodnutí byla vydána orgány soudními.

Konečně pak k návrhu stěžovatele, aby Ústavní soud konstatoval, že "ustanovení obchodního zákoníku, podle kterého nemohou cizí státní příslušníci, nemající trvalý pobyt v ČR, vykonávat funkci statutárních orgánů společnosti, je v rozporu s čl. 3 odst. l Listiny", Ústavní soud poznamenává, že v této části stěžovatelem navrhovaný petit neodpovídá ustanovení § 70 zákona č. 182/1993 Sb. a i kdyby měla být tato část petitu stěžovatele podle svého obsahu považována za návrh na zrušení ustanovení § 30 odst. 3 obchodního zákoníku, podle kterého u zahraniční fyzické osoby, která se zapisuje do obchodního rejstříku jako osoba oprávněná jednat jménem podnikatele, se vyžaduje doklad o povolení k pobytu v ČR, pak takový návrh by musel být odmítnut podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., neboť návrh byl sice spojen s ústavní stížností, tato však směřovala proti usnesení Vrchního soudu v Praze, v němž ustanovení § 30 odst. 3 obchodního zákoníku nebylo aplikováno, a tedy by v daném případě nebyly splněny podmínky ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat.

V Brně dne 12. září 1996