Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michalem Bartoněm o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou, sídlem [adresa] Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 28. dubna 2026 č. j. 15 Co 25/2026-2107, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a 1. I. K. a nezletilých 2. M. K., 3. V. K. a 4. K. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, na péči o děti a jejich výchovu podle čl. 32 odst. 4 Listiny, na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na respektování rodinného života podle čl. 8 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti a doložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v řízení před obecnými soudy se matka (první vedlejší účastnice) návrhem domáhala úpravy poměrů k nezletilým vedlejším účastníkům, jejichž otcem je stěžovatel. Obecné soudy rozhodovaly o úpravě styku a rodičovské odpovědnosti. Podle stěžovatele mu cílový režim neumožňuje vykonávat běžnou rodičovskou péči a mimořádně intenzivně omezuje rodinný život, když vylučuje stěžovatele z každodenního života dětí. Stěžovatel se proti nyní napadenému rozsudku současně brání i podáním dovolání k Nejvyššímu soudu, o kterém dosud nebylo rozhodnuto.
3. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat důvodností podaného návrhu, je povinen přezkoumat, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení, resp. meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že tomu tak není.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že ačkoli podle § 30 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních není dovolání ve věcech péče soudu o nezletilé přípustné, v této věci jde o zákonem předvídanou výjimku, tedy o věc týkající se omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti, pozastavení nebo omezení jejího výkonu. Stěžovatel z procesní opatrnosti podává současně dovolání i ústavní stížnost pro případ, že by Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným.
5. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, když už příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit. To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
6. V nyní posuzované věci stěžovatel všechny procesní prostředky k ochraně svých práv nevyčerpal, neboť Nejvyšší soud o posledním prostředku ochrany, který stěžovatel využil, doposud nerozhodl. Ústavní soud nemůže předjímat rozhodnutí Nejvyšší soudu o dovolání a nemůže tak ve věci meritorně rozhodnout. Na výše uvedeném závěru nic nemění ani řízení probíhající před Ústavním soudem pod sp. zn. Pl. ÚS 6/26 týkající se návrhu na zrušení § 30 zákona o zvláštních řízeních soudních, na něž stěžovatel upozorňuje. Podstatné je pouze to, že stěžovatel podal paralelní dovolání, o němž má za to, že může být přípustné.
7. Ústavní soud zároveň uvádí, že přístup stěžovatele k Ústavnímu soudu zůstává zachován, neboť poté, co bude o jeho dovolání Nejvyšším soudem rozhodnuto, se může opětovně při zachování lhůty na Ústavní soud obrátit.
8. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na přednostní projednání věci Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť mu fakticky vyhověl tím, že o ústavní stížnosti rozhodl obratem. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2026
Michal Bartoň v. r. soudce zpravodaj