IV. ÚS 2305/26

Odůvodnění

Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení

1. Ústavní soud se v nyní posuzované věci zabýval ústavností řízení a rozhodnutí o přípustnosti vydání stěžovatele na Ukrajinu.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Krajský soud v Praze napadeným usnesením k návrhu vedlejšího účastníka rozhodl, že podle § 95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, je přípustné vydání stěžovatele k trestnímu stíhání na Ukrajinu pro trestný čin nezákonného nakládání se zbraněmi, střelivem a výbušninami podle odst. 1 čl. 263 ukrajinského trestního zákoníku, spáchaný podle odst. 2 čl. 28 a odst. 1 čl. 263 téhož zákona skupinou osob, skupinou osob dle předběžné dohody, organizovanou skupinou nebo zločineckou organizací, a dále pro trestný čin úmyslného zničení nebo poškození majetku podle odst. 2 čl. 194 ukrajinského trestního zákoníku, spáchaný podle odst. 2 čl. 28 a odst. 2 čl. 194 téhož zákona skupinou osob, skupinou osob dle předběžné dohody, organizovanou skupinou nebo zločineckou organizací. Krajský soud takto rozhodl se zohledněním poskytnutých diplomatických záruk formulovaných ukrajinským ministerstvem spravedlnosti. Dospěl k závěru, že jsou splněny všechny podmínky pro vydání a současně není dán žádný z důvodů zakládajících nepřípustnost vydání. Kromě jiného, s ohledem na stěžovatelovu žádost o udělení mezinárodní ochrany podanou v dubnu 2026, odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. Pl.ÚS-st. 37/13, podle kterého obecné soudy mohou bez ohledu na neskončené řízení o mezinárodní ochraně pravomocně rozhodnout, že vydání je přípustné, avšak ministr spravedlnosti musí s rozhodnutím o povolení vydání vyčkat až do doby úplného skončení řízení o mezinárodní ochraně.

3. Instanční stížnost stěžovatele Vrchní soud v Praze zamítl jako nedůvodnou. Vrchní soud se vypořádal s námitkou podjatosti vznesenou vůči soudci JUDr. O. Načeradskému. Konstatoval, že podle znění relevantních předpisů ani ustálené rozhodovací praxe není rozhodnutí o předběžné vazbě v extradičním řízení zákonným důvodem pro vyloučení soudce z dalšího rozhodování v extradičním řízení. Ztotožnil se s hodnocením krajského soudu ve vztahu ke stavu vězeňství a bezpečnosti na Ukrajině. K diplomatickým zárukám uvedl, že tento institut je pro kompetentní orgány Ukrajiny enormně významný pro jejich důvěryhodnost v další mezinárodní justiční spolupráci, přičemž nebyly zjištěny žádné konkrétní poznatky či dřívější zkušenosti, které by důvěryhodnost poskytnutých záruk mohly v případě stěžovatele zpochybnit. Vrchní soud neshledal důvody vylučující přípustnost vydání ani v osobních poměrech stěžovatele. Skutečnost, že se hlásí k rusky hovořící skupině obyvatel Ukrajiny, podle názoru vrchního soudu, při existenci opakovaně zmíněných ujištění a záruk, nijak konkrétně nezvyšuje riziko, že by nebyla respektována jeho základní práva.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel s těmito rozhodnutími nesouhlasí a navrhuje jejich zrušení. Dovolává se porušení svých základních práv zaručených čl. 7 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Má za to, že se soudy nedostatečně vypořádaly se všemi okolnostmi jeho případu. Uvádí, že hovoří pouze rusky a vyjadřuje obavy, že by z tohoto důvodu mohl být na Ukrajině podroben špatnému zacházení. K tomuto nežádoucímu následku dále může dle jeho názoru přispět rovněž povaha skutku, pro který je stíhán (vhození dvou granátů do budovy soudu), jehož spáchání ovšem popírá. Upozorňuje na četné případy porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ze strany Ukrajiny, včetně případů mučení. Soudům vytýká, že nekriticky převzaly poskytnuté diplomatické záruky. Rozhodnutí krajského soudu považuje za vnitřně rozporné (srov. bod 10). Závěrem opětovně uvádí, že nelze vyloučit riziko, že bude na Ukrajině vystaven špatnému zacházení. Stěžovatel současně navrhuje odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Pro Ústavní soud je předně podstatné, že soudy dostatečně vysvětlily, proč v případě stěžovatele neshledaly důvody (bezpečnostní, obecně systémové či osobní), které by zakládaly nepřípustnost vydání. Soudy vycházely z aktuálních informací a podkladů (srov. usnesení krajského soudu, bod 2). Ústavní soud připomíná závěry své nálezové judikatury, která vydávání na Ukrajinu apriorně nezakazuje (srov. nález ze dne 17. 6. 2025 sp. zn. I. ÚS 1054/25), a odkazuje též na novelizaci zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, která s účinností od 1. 1. 2024 zrušila plošné pozastavení jakýchkoliv nedobrovolných návratů na Ukrajinu. Od tohoto data tak není vyloučena možnost vydání osoby na Ukrajinu k trestnímu stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody. Soudy vzaly v potaz, že Volyňská oblast, do níž má být stěžovatel vydán, resp. kde má probíhat trestní řízení, není oblastí aktivních bojů, ale naopak je oblastí, která je od počátku ozbrojeného konfliktu stabilně pod kontrolou Ukrajiny (srov. usnesení krajského soudu, s. 1 bod 3, s. 8 bod 8). Soudy rovněž neshledaly žádné okolnosti, které by potvrzovaly stěžovatelovo tvrzení o zmanipulování proti němu vedeného trestního řízení. Vydání nebránila ani případná stěžovatelova obava z mobilizace, neboť stěžovatel by po dobu trestního řízení a výkonu trestu nepodléhal odvodu k výkonu vojenské služby. Lze rovněž připomenout, že rozporuje-li stěžovatel spáchání trestného činu, pro který je na Ukrajině stíhán, nejedná se o otázku, která tvoří předmět extradičního řízení. Při rozhodování o přípustnosti vydání není úlohou soudů hodnotit, zda se osoba, která má být vydána, skutečně dopustila stíhaného jednání. Tato otázka je předmětem posouzení v trestním řízení vedeném v dožadujícím státu, k němuž je stěžovatel vydáván.

6. Ústavní soud dále zohlednil, že o přípustnosti vydání stěžovatele bylo rozhodnuto za současného poskytnutí diplomatických záruk. Tyto diplomatické záruky považuje Ústavní soud navzdory odlišnému názoru stěžovatele ve shodě s obecnými soudy za dostatečné. Připomíná přitom své předchozí závěry (srov. nález ze dne 2. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 2299/19, bod 97), z nichž se podává, že "spolehnout se na diplomatické záruky v extradičním řízení lze pouze tehdy, pokud účinně minimalizují riziko špatného zacházení po návratu a pokud je lze v dobré víře považovat za spolehlivé. Článek 3 Úmluvy nebo čl. 7 odst. 2 Listiny proto nebude nuceným návratem cizince porušen pouze tehdy, budou-li v konkrétním případě diplomatické záruky dostatečné k tomu, aby odstranily reálné nebezpečí špatného zacházení v zemi, do níž je cizinec vydáván." Tyto požadavky kladené na diplomatické záruky jsou v nyní posuzovaném případě splněny.

7. Záruky poskytnuté Ukrajinou lze považovat za dostatečně konkrétní, vydané kompetentním orgánem (ministerstvo spravedlnosti), a to v dostatečném předstihu, což umožnilo, aby se krajský soud i vrchní soud s jejich podmínkami detailně seznámily. Ústavní soud má za to, že tyto záruky opravdu umožňují účinný kontrolní mechanismus jejich dodržování ze strany orgánů České republiky, zejména s ohledem na to, že stěžovatel má možnost se kdykoliv obrátit na diplomatické zastoupení či konzulární úřady České republiky a jejich pracovníci jej budou moci v době, kdy by potenciálně byla omezena jeho svoboda, navštívit a hovořit s ním i bez přítomnosti třetích osob.

8. Ústavní soud stěžovateli nepřisvědčil ani v tom, že by snad bylo rozhodnutí krajského soudu vnitřně rozporné. Krajský soud totiž realisticky zhodnotil aktuální situaci na Ukrajině. Poukázal na některé dílčí systémové nedostatky, v obecné rovině konstatoval, že riziko špatného zacházení nelze vyloučit se stoprocentní zárukou, nicméně současně s ohledem na okolnosti nyní posuzovaného případu uzavřel, že u stěžovatele je naplněna potřebná míra pravděpodobnosti, že tento škodlivý následek nenastane. Přihlédl přitom mj. k povaze stíhané trestné činnosti, která nemá politický či ideologický rozměr (k útoku na budovu soudu, který tvoří základ stíhaného skutku, mělo dojít s úmyslem zničit spisové materiály v probíhajícím trestním řízení), a k již zmíněným zcela konkrétním zárukám poskytnutým dožadujícím státem (srov. usnesení krajského soudu, s. 10), jež ve svém hodnocení označil za stěžejní i vrchní soud (srov. usnesení vrchního soudu, bod 28).

9. Ústavní soud má za to, že stěžovatel předkládá toliko opakující se argumenty, s nimiž se přesvědčivě a navíc opakovaně vypořádaly již obecné soudy (srov. usnesení vrchního soudu, bod 25). Ústavní soud proto nespatřuje důvod, pro který by měl jejich závěry z hlediska své ústavní role ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) revidovat. Řízení o ústavní stížnosti totiž nepředstavuje další díl přezkumu trestní věci, nýbrž je určeno výhradně k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatele. To ovšem konkrétně znamená, že právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení a Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby znovu přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů, jak ve svém důsledku požaduje stěžovatel v právě posuzované věci.

10. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů neshledal, že by napadená rozhodnutí zasáhla do základních práv stěžovatele. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na odklad vykonatelnosti jakožto návrhu akcesorickém Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť bezodkladně rozhodl o samotné ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu