IV. ÚS 2315/20

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") sp. zn. 59 ICm 775/2014 (KSPA 59 INS 11383/2010) se podává, že stěžovatel podal dne 3. 4. 2014 žalobu ke krajskému soudu proti vedlejšímu účastníkovi o zaplacení 21 371 139,73 Kč jako náhrady škody, kterou mu měl podle § 37 odst. 1 zákona č. 186/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon") způsobit jako bývalý insolvenční správce v insolvenčním řízení vedeném proti němu. Výše škody měla představovat součet hodnot tří pohledávek, které věřitelé uplatnili v insolvenčním řízení a vedlejší účastník měl při jejich přezkoumání pochybit. 3. Žalobu stěžovatele krajský soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi 22 808,50 Kč jako náhradu nákladů řízení (výrok II.). Podle krajského soudu se nepodařilo stěžovateli prokázat porušení povinnosti vedlejšího účastníka, ani vznik škody a její výši. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") svým napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek krajského soudu (výrok I.) a stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi 9 973,30 Kč jako náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud dovolání v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi 4 114 Kč jako náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.).

Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá zaprvé, že se krajský soud dopustil tzv. opomenutí důkazu. Co do jedné z pohledávek uplatněných věřiteli v insolvenčním řízení stěžovatel namítal antedatování dodatku ke smlouvě o postoupení pohledávky, kterým se postoupení pohledávky ruší. K prokázání svého uvedeného tvrzení, které směřovalo k popření pohledávky, navrhl provedení konkrétních důkazů. Krajský soud však jeho důkazní návrhy zamítl a toto rozhodnutí nijak neodůvodnil. Nadto ve svém napadeném rozsudku uvedl, že stěžovatel svoje tvrzení o antedatování uvedeného dodatku nijak nedoložil.

6. Zadruhé, stěžovatel namítá, že jej krajský soud nesprávně poučil podle § 118 a 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a byl tak zbaven možnosti právně a skutkově argumentovat při použití složité právní normy (§ 37 odst. 1 insolvenčního zákona). Krajský soud nesprávně uvedl, že stěžovatel musí prokázat také zavinění vedlejšího účastníka jako insolvenčního správce. Ustanovení § 37 odst. 1 insolvenčního zákona přitom zavinění insolvenčního správce pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody nepředpokládá; jeho odpovědnost je tzv. objektivní. Rozhodnutí krajského soudu je proto pro stěžovatele překvapivé. Žádnou z uvedených vad nenapravil ani vrchní soud, ani Nejvyšší soud.

7. Současně stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil do rozhodnutí o ústavní stížnosti vykonatelnost všech napadených rozhodnutí. Jeho návrh Ústavní soud zamítl svým usnesením sp. zn. IV. ÚS 2315/20 ze dne 8. 9. 2020. Konečně stěžovatel navrhuje, aby mu soud nahradil náklady řízení před Ústavním soudem.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu, a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. takový opravný prostředek k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaném) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

10. K první námitce (bod 5. shora) je třeba nejprve uvést, že z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že z požadavků řádného procesu plyne mimo jiné právo účastníků v soudním řízení skutkově a právně argumentovat a k prokázání svých tvrzení navrhovat důkazy, čemuž odpovídá povinnost obecných soudů se s jejich argumentací a návrhy náležitě, tj. srozumitelně a logicky, vypořádat (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 1891/18 ze dne 9. 10. 2018; všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Soud však nemusí vyhovět každému důkaznímu návrhu, a to z důvodu irelevance důkazu s předmětem řízení, jeho chybějící vypovídací schopnosti či jeho nadbytečnosti [srov. např. mutatis mutandis nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)]. Nevyhoví-li však soud určitému důkaznímu návrhu, musí v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě vysvětlit, proč důkaz neprovedl. Neodůvodní-li soud řádně neprovedení navrženého důkazu, zatíží důkazní řízení ústavně relevantní vadou v podobě tzv. opomenutých důkazů a způsobí, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 663/2000 ze dne 10. 4. 2001 (N 57/22 SbNU 19)].

11. V nyní posuzované věci krajský soud usnesením ze dne 22. 2. 2017 vyhlášeném na jednání zamítl dodatečné důkazní návrhy účastníků soudního řízení s tím, že uvedené rozhodnutí odůvodní v písemném vyhotovení rozsudku ve věci samé. Krajský soud následně usnesením ukončil důkazní řízení. Stěžovatel poté ve své závěrečné řeči uvedl, že "má za to, že i bez důkazů, které byly soudem zamítnuty, byly prokázány skutečnosti v žalobě uvedené". Ve svém napadeném rozsudku krajský soud výslovně uvedl, že výsledek dokazování v rozsahu zamítnutých důkazních návrhů "by nebyl způsobilý ničeho změnit na závěrech, ke kterým soud při posuzování a rozhodování projednávané věci dospěl" (viz s. 10 napadeného rozsudku krajského soudu).

12. Z uvedeného plyne, že krajský soud nevyhověl důkazním návrhům stěžovatele pro nadbytečnost. Uvádí-li stěžovatel, že se krajský soud nijak v napadeném rozsudku s důvody zamítnutí jeho důkazních návrhů nevypořádal, nutno uvést, že to neodpovídá odůvodnění napadeného rozsudku. Nadto i sám v závěrečné řeči připustil, že provedené dokazování postačuje k rozhodnutí ve věci samé, sám podle svého vyjádření tedy operoval se skutečností, že další dokazování je nadbytečné. V ústavní stížnosti stěžovatel nepředkládá v tomto směru hlubší argumentaci. Lze konstatovat, že napadený rozsudek je řádně, tj. srozumitelně a logicky odůvodněn, a proto není nepřezkoumatelný.

13. K druhé námitce (bod 6. shora) Ústavní soud v minulosti opakovaně uzavřel, že jeho smyslem je eliminovat situace, kdy se účastník řízení stává v řízení neúspěšným jen proto, že neunesl břemeno důkazní, aniž by věděl, že jej takové břemeno stíhá. Ústavní soud se přihlásil k doktríně, podle níž předvídatelné může být jen takové rozhodnutí, jemuž předchází předvídatelný postup soudu při jednání a dokazování. Účastníci nesmějí být zaskočeni možným jiným posouzením věci soudem, aniž by jim bylo umožněno tvrdit skutečnosti významné z hlediska právního názoru soudu a nabídnout k jejich prokázání důkazy. Sleduje se tak důsledně zásada, že kvalifikace skutkových okolností tvrzených účastníky před soudem je věcí soudu. Není v souladu s ústavním pořádkem, aby rozhodnutí soudu nevyřešilo sporná práva a povinnosti účastníků jen proto, že se mýlí v jejich kvalifikaci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 212/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 177/43 SbNU 31), sp. zn. III. ÚS 2809/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 59/56 SbNU 631), sp. zn. II. ÚS 1617/10 ze dne 2. 9. 2010 (N 182/58 SbNU 597), bod 16 či sp. zn. I. ÚS 2014/10 ze dne 7. 4. 2011 (N 67/61 SbNU 61)].

14. O takovou situaci však v nyní posuzované věci nejde, krajský soud svou poučovací povinnost neporušil. Je pravdou, jak tvrdí stěžovatel, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je odpovědnost insolvenčního správce za škodu podle § 37 odst. 1 insolvenčního zákona založena na předpokladu 1) porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost), 2) vzniku škody a 3) příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem škody (srov. bod 28 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016 sp. zn. KSPH 37 INS 1460/2009, 38 ICm 2164/2011, 29 ICdo 49/2014 či ze dne 7. 6. 2018 č. j. 29 Cdo 2772/2016-118). Podle protokolu z jednání ze dne 27. 7. 2016 krajský soud nejprve v obecné rovině uvedl, že "řízení je vedeno o náhradu škody, kde bude muset [stěžovatel] prokázat nejen vznik škody, ale též zavinění [vedlejšího účastníka] a také příčinnou souvislost mezi vznikem škody a zaviněním žalovaného". Dále z uvedeného protokolu vyplývá, že krajský soud poučil stěžovatele podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že "v řízení dosud nebylo prokázáno, a nebyly navrženy důkazy k prokázání jím tvrzených skutečností v žalobě, a to ve vztahu k tvrzenému zavinění žalovaného k výši škody a příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a způsobenou škodou." Stěžovatel následně ve svém vyjádření ze dne 24. 9. 2016 a na jednání dne 22. 2. 2017 uvádí mezi jiným, že vedlejší účastník nepostupoval s odbornou péčí.

15. Z uvedeného plyne, že poučení krajského soudu bylo nepřesné co do jednoho z předpokladu úspěšného uplatnění stěžovatelových nároků, a to co do zavinění porušení povinnosti vedlejšího účastníka. Není však pravdou, že 1) stěžovatel neunesl důkazní břemeno výhradně co do této skutečnosti, a 2) nevěděl, že jej břemeno důkazní co do této skutečnosti stíhá. Stěžovateli se nepodařilo prokázat, kromě porušení povinnosti vedlejším účastníkem, ani vznik škody a její výši. S takovým závěrem se ztotožnil i vrchní soud. Proto poučil-li by krajský soud stěžovatele způsobem, kterého se domáhá, nemělo by to na závěr rozhodnutí žádný vliv. Optikou shora uvedené ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nedošlo v řízení předcházejícím napadeným rozhodnutím k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele uvedených sub 1.

16. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Osud ústavní stížnosti pak sdílí rovněž návrh na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. září 2020 Jan Filip v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel podal dne 3. 4. 2014 žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočce v Pardubicích (dále jen "krajský soud") proti vedlejšímu účastníkovi na zaplacení 21 371 139,73 Kč jako náhradu škody, kterou mu měl podle § 37 zákona č. 186/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), způsobit jako bývalý insolvenční správce v insolvenčním řízení vedeném proti němu. Výše škody představovala součet hodnot tří pohledávek, které věřitelé uplatnili v insolvenčním řízení a vedlejší účastník měl pochybit při jejich přezkoumání. 2. Žalobu stěžovatele krajský soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi 22 808,50 Kč jako náhradu nákladů řízení (výrok II.). Podle krajského soudu vedlejší účastník své povinnosti neporušil. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek krajského soudu (výrok I.) a stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi 9 973,30 Kč jako náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

3. Proti napadenému rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud dovolání v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi 4 114 Kč jako náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.).

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá zaprvé, že se krajský soud dopustil tzv. opomenutého důkazu. Co do jedné z pohledávek uplatněných věřiteli stěžovatele v insolvenčním řízení stěžovatel namítal antedatování dodatku ke smlouvě o postoupení pohledávky, kterým se postoupení pohledávky ruší. K prokázání svého uvedeného tvrzení, které směřovalo k popření pohledávky, navrhl provedení konkrétních důkazů. Krajský soud však na jeho důkazní návrhy nereagoval a ve svém napadeném rozsudku uvedl, že stěžovatel svoje tvrzení o antedatování uvedeného dodatku nijak nedoložil.

5. Zadruhé, stěžovatel namítá, že jej krajský soud nesprávně poučil podle § 118 a 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a byl tak zbaven možnosti právně a skutkově argumentovat při použití složité právní normy (§ 37 insolvenčního zákona). Rozhodnutí krajského soudu je proto pro stěžovatele překvapivé. Žádnou z uvedených vad nenapravil ani vrchní soud, ani Nejvyšší soud.

6. Proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud jeho ústavní stížnosti vyhověl a zrušil všechna napadená rozhodnutí pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky a jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně navrhuje, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil do rozhodnutí o ústavní stížnosti vykonatelnost všech napadených rozhodnutí.

7. Podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud může na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, nebude-li to v rozporu s důležitým veřejným zájmem a znamenal-li by pro stěžovatele výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.

8. Ústavní soud není povinen o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodovat samostatně, rozhodne-li o ústavní stížnosti s tak malým časovým odstupem, že by toto rozhodnutí bylo bezpředmětné.

9. Ústavní soud návrh na odklad vykonatelnosti, obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí posoudil a shledal, že pro potřebu obstarání si dalších podkladů ve věci nebude možno o ústavní stížnosti rozhodnout v tak brzké době, aby o návrhu na odklad vykonatelnosti nemusel rozhodnout samostatně, a proto o něm rozhodl tímto usnesením.

10. Důvody pro odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud neshledal. Odklad vykonatelnosti je institutem mimořádným a § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je nutno vykládat restriktivně (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 254/02 ze dne 9. 6. 2004; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

11. Zaprvé, je nutno uvést, že obecné soudy rozhodly o žalobě stěžovatele o zaplacení peněžité částky, kterou nejprve krajský soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I.), vrchní soud toto rozhodnutí potvrdil (výrok I.) a Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným rozsudkem dovolání proti němu zamítl (výrok I.). V tomto směru proto ani napadená rozhodnutí nestanoví žádnou vykonatelnou povinnost nebo neumožňují uskutečnění oprávnění třetí osobě, a pro stěžovatele nepředstavují aktuální zásah do jeho právní sféry.

12. Zadruhé, vykonatelnou povinnost stěžovateli stanoví výroky II. napadených rozhodnutí, kterými obecné soudy rozhodly o nákladech řízení. Souhrnná částka, kterou je stěžovatel povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi, činí 36 895,80 Kč. Stěžovatel však ke svému návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí nepředkládá žádná tvrzení, která by Ústavnímu soudu umožnila poměřovat újmu hrozící jemu a účastníkovi řízení, jehož právní sféra by byla odložením vykonatelnosti napadených rozhodnutí v uvedené části dotčena. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se sice podává, že v roce 2011 byl na majetek stěžovatele vyhlášen konkurs, avšak Ústavnímu soudu není známo, jaké jsou aktuální majetkové či jiné poměry stěžovatele. Z dostupných podkladů neplyne, že by byly splněny předpoklady podle § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Pro použití výjimečného institutu odložení vykonatelnosti je pouhá citace zákonného ustanovení bez jakéhokoli odůvodnění nedostatečná.

13. Proto Ústavní soud stěžovatelovu návrhu na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí nevyhověl, aniž by tím jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2020 Jan Filip v. r. předseda senátu