Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele R. N., zastoupeného JUDr. Dušanem Divišem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v [adresa] směřující proti vyrozumění Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Územního odboru Havlíčkův Brod, Oddělení hospodářské kriminality č. j. KRPJ-28051-11/TČ-2013-161681 ze dne 28. května 2013 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na soudní a jinou právní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaného vyrozumění.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Územního odboru Havlíčkův Brod, Oddělení hospodářské kriminality č. j. KRPJ-28051-11/TČ-2013-161681 Ústavní soud zjistil, že ústavní stížností napadeným vyrozuměním bylo stěžovateli sděleno, že kvalifikovaným posouzením obsahu jeho podání (§ 59 odst. 1 trestního řádu) ze dne 20. března 2013 označeného jako "Trestní oznámení na J. D. a P. K., odp. zástupců společnosti STATEK DOUBRAVKA s.r.o." a provedeným šetřením podle § 158 odst. l trestního řádu a dle zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, nebyly zjištěny skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin a odůvodňující zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 trestního řádu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že policejní orgán rozhodl o jeho trestním oznámení formou, která stěžovateli nedává možnost proti rozhodnutí policejního orgánu brojit. Takovou formou přitom podle stěžovatele rozhodnout nemusel a stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že šlo ze strany policejního orgánu o úmysl.
Stěžovatel uvádí, že policejní orgán své rozhodnutí odůvodnil v jediném odstavci, ze kterého vyplývá toliko to, že nebyly zjištěny skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že zástupci společnosti STATEK DOUBRAVKA s.r.o. v době podání žaloby o určení vlastnictví pozemků jednaly s úmyslem uvést někoho v omyl a tomuto způsobit škodu. To je podle stěžovatele odůvodnění zoufale nedostatečné a ve své podstatě vůbec nic neříkající. Navíc se policejní orgán podle stěžovatele nesmyslně zabývá dobou "podání žaloby o určení vlastnictví pozemků". Ve zbytku je podle stěžovatele zmíněný odstavec dosti nesrozumitelný, když policejní orgán ani v náznaku neuvedl, jaké důkazy provedl, jaká zjištění učinil. Vycházet z podání vysvětlení stěžovatele a ze zprávy právního zástupce společnosti STATEK DOUBRAVKA s.r.o. podle stěžovatele nestačí.
Stěžovatel je přesvědčen, že všechny výše uvedené skutečnosti (byť izolovaně se nejeví jako porušení ústavně zaručených práv stěžovatele) ve svém souhrnu jsou vyjádřením libovůle policejního orgánu. Stěžovatel v postupu policejního orgánu vidí úmyslnou snahu se věci "zbavit", tedy snahu odepřít stěžovateli právní ochranu, aniž by k tomu byl zákonný důvod.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně odkazuje na svá dřívější rozhodnutí, v nichž dovodil, že výrazným znakem právního státu je, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem, za nepostradatelné podmínky, že právě stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Zmíněná pravidla představuje trestní řád. Jednání fyzické osoby je třeba považovat za trestný čin, pakliže je za takové označeno zákonem (čl. 39 Listiny). Stát tedy rozhoduje podle takto daných pravidel, přičemž sama úprava těchto otázek není způsobilá porušit žádné základní právo. Pokud stěžovatel předkládá své námitky či domněnky o tom, že byl spáchán trestný čin, je pouze na příslušných orgánech činných v trestním řízení tyto okolnosti prověřit a posoudit.
Ústavní soud nad to uvádí, že ani námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti nejsou opodstatněné a že v postupu policejního orgánu neshledal žádné pochybení namítané stěžovatelem. Policejní orgán podle jeho náhledu postupoval v souladu s trestním řádem, což platí i o vyřízení věci formou vyrozumění stěžovatele, policejní orgán vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, ústavní stížností napadené vyrozumění stěžovatele je dostatečně a logicky odůvodněno a závěru policejního orgánu vyjádřenému v napadeném vyrozumění nemá Ústavní soud rozhodně co vytknout.
Ústavní soud tak uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2013
Michaela Židlická v.r. Předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu