Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti J. H. a B. H., zastoupených JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem se sídlem v [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2016, č. j. 25 Cdo 410/2016-287, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 20. 10. 2015, č. j. 35 Co 213/2015-239, a Okresního soudu v České Lípě ze dne 22. 4. 2015, č. j. 12 C 8/2012-197, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností došlou dne 18. 7. 2016, splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení rozhodnutí obecných soudů, které jim nepřiznaly náhradu škody. Stěžovatelé byli jako chodci účastníky dopravní nehody, při které byli sraženi osobním automobilem, avšak řidička tohoto vozidla byla v trestním řízení zproštěna obžaloby, neboť podle závěru soudu nemohla střetu se stěžovateli zabránit a nemohla je před střetem včas vidět. Napadenými rozsudky mělo dojít k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud, vycházeje z obsahu stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že je stížnost zjevně neopodstatněná z následujících důvodů: Stížnost je v podstatě toliko polemikou se závěry nalézacího soudu bez relevantní ústavněprávní argumentace. Stěžovatelé spatřují porušení ústavních práv v tom, že obecné soudy vycházely z rozhodnutí trestního soudu, aniž přihlédly k názoru stěžovatelů na věc. Podle obsahu napadených rozhodnutí však nalézací soud sám konstatoval, že ze zprošťujícího rozsudku nelze v civilním řízení vycházet a řádně provedl dokazování. Právní závěry činí obecné soudy na základě provedených důkazů, nikoliv na základě názorů účastníků řízení. Po provedeném dokazování (především znaleckými posudky v trestním řízení, svědeckými výpověďmi a protokolem z vyšetřovacího pokusu) dospěl k názoru, že řidička se povinnosti k náhradě škody zprostila a pouhá skutečnost, že stěžovatelé mají na věc odlišný názor, nepředstavuje vadu rozhodnutí, tím spíše ne porušení ústavně zaručených práv na spravedlivý proces. Stěžovatelé dále poukazují na absurditu závěru o zproštění obžaloby řidičky, na skutečnost, že soud neprovedl některé jimi navržené důkazy a naznačují, že jeden ze znalců mohl být podjatý. Závěry trestního řízení však nejsou předmětem přezkumu, neboť se týkají jiného řízení, důvody neprovedení stěžovateli navržených důkazů soud řádně vysvětlil v odůvodnění a dříve neuplatněná námitka podjatosti znalce vznesená až ve stížnosti není způsobilá být v rámci řízení o stížnosti přezkoumávána. Stěžovatelé rovněž odmítají hradit náklady řízení s tím, že za vznik dopravní nehody nenesou odpovědnost. K tomu ústavní soud podotýká, že z odůvodnění napadených rozhodnutí naopak plyne, že dopravní nehoda vznikla právě v důsledku zanedbání povinností stěžovatelů; to však nic nemění na skutečnosti, že stěžovatelé s rizikem povinnosti hradit náklady řízení museli počítat, neboť do řízení vstupovali v situaci, kdy bylo vzhledem k výsledku trestního řízení vysoce pravděpodobné, že nebudou úspěšní. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím bylo porušeno některé z ústavně zaručených práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. srpna 2016
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu