Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem, sídlem [adresa] Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2026 č. j. 4 Tdo 379/2026-253, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. ledna 2026 č. j. 11 To 354/2025-209 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. října 2025 č. j. 11 T 140/2024-178, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Náchodě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Okresní soud v Náchodě napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 téhož zákona, kterých se dopustil způsobem popsaným ve skutkové větě tohoto rozsudku. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 téhož zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, přičemž mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Okresní soud rovněž stanovil stěžovateli povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 38 602 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % p.a. jdoucím od 10. 7. 2025 a poškozenému na náhradě nemajetkové újmy částku 40 307 Kč.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové podle § 256 trestního řádu napadeným usnesením zamítl.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť stěžovatel podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel má za to, že soudy dospěly k odsuzujícímu závěru při existenci zásadních, neodstraněných a objektivně zřejmých pochybností o skutkovém ději. Dovolává se zásady presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo. Rozporuje rovněž závěr o naplnění subjektivní stránky ve formě nepřímého úmyslu. Stěžovatel požaduje, aby mu byla přiznána náhrada nákladů zastoupení v řízení u Ústavního soudu.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Především je třeba uvést, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. To znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
7. Obecný soud je povolán k tomu, aby hodnotil důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném mu trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu s tím, že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil námitky, které již vznesl v řízení před obecnými soudy, tj. v jím podaném odvolání i dovolání. Ty se jimi podrobně zabývaly. Podstatná část námitek představuje pokračující skutkovou polemiku, v níž stěžovatel vyjadřuje své vlastní názory na hodnocení důkazů. Ústavní soud odkazuje na příslušné části napadených rozhodnutí, která neporušují žádný z ústavních principů. To platí jak pro vypořádání obecných námitek týkajících se dokazování a prokázání samotné existence skutku, tak pro dílčí námitky (opětovně převážně skutkového charakteru) poukazující např. na zdravotní stav stěžovatele, jenž mu měl tvrzeně bránit v běhu či intenzivních pohybech, a tedy i v ublížení poškozenému, namítanou nerovnost komunikace, či nedostatek srozumění (nepřímého úmyslu) se vznikem škodlivého následku (srov. rozsudek okresního soudu, bod 8; usnesení krajského soudu, body 7 až 11).
9. Dovolává-li se stěžovatel v této souvislosti uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozeného pravidla in dubio pro reo, Ústavní soud připomíná, že takový postup je případný pouze tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud ale soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že skutkový stav byl provedeným dokazováním bez důvodných pochybností prokázán a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo, neboť soud vyložil, že tyto pochybnosti nemá. V posuzované věci nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že by z napadených rozhodnutí či jeho námitek vyplývaly jakékoliv pochybnosti.
10. Jak bylo řečeno, stěžovatel ve svém návrhu předkládá toliko opakovanou polemiku se závěry předchozího soudního řízení. Jeho námitky však již byly bezvýhradně vypořádány, a to způsobem, v němž Ústavní soud neshledal cokoliv protiústavního. Ústavní soud nepovažuje za účelné, aby jako další v pořadí opakoval, co je již obsaženo v napadených rozhodnutích, a proto na tato rozhodnutí odkazuje. Zcela se ztotožňuje s hodnocením Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu, bod 20), který "nedetekoval v hodnocení důkazů ze strany soudů ani žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž dospěl k názoru, že úvahy soudů plně odpovídají zásadám logiky."
11. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí porušila základní práva stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu