Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. P. K., zastoupené Mgr. Evou Láskovou, Ph.D., advokátkou, sídlem [adresa] Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. června 2026 č. j. 4 As 257/2025-95 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 22. října 2025 č. j. 65 A 71/2025-13, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako účastníků řízení, a Magistrátu města Olomouce, sídlem [adresa] Olomouc, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se žalobou domáhala ochrany před nezákonnými zásahy Magistrátu města Olomouce. Šlo předně o tolerování a umožnění stavby veřejného osvětlení, která byla dodatečně povolena rozhodnutím magistrátu ze dne 28. 11. 2023 a k níž magistrát dal kolaudační souhlas rozhodnutím ze dne 25. 1. 2024 (první tvrzený zásah). Druhý zásah stěžovatelka viděla v tom, že byť s magistrátem jako s budoucím kupujícím uzavřela jako budoucí prodávající smlouvy o budoucích smlouvách kupních, v nichž se zavázala k provedení stavby komunikace včetně veřejného osvětlení, magistrát ji neinformoval o změně veřejného osvětlení, které není provedeno v souladu s normami a v souladu s projektovou dokumentací. Protože její projektová dokumentace počítá s jinými parametry a s jiným místem napojení veřejného osvětlení, nebude s to splnit závazky z budoucích kupních smluv (druhý tvrzený zásah). Konečně za zásah stěžovatelka považuje i řadu procesních pochybení, kterých se měl magistrát dopustit tím, že zatajil probíhající řízení o dodatečném povolení stavby veřejného osvětlení (tj. se stěžovatelkou nejednal jako s účastníkem řízení), nezákonně v řízení doručoval zmocněnci stěžovatelky, nevypořádal se s námitkami týkajícími se černé stavby veřejného osvětlení a manipuloval se spisem tak, aby zatajil existenci řízení o dodatečném povolení stavby veřejného osvětlení a jeho kolaudaci (třetí tvrzený zásah). 2. Krajský soud žalobu napadeným usnesením odmítl. První zásah nesplňuje pojmové znaky nezákonného zásahu ve smyslu soudního řádu správního. Stavba veřejného osvětlení a soulad její projektové dokumentace se skutečným stavem byly předmětem řízení o dodatečném povolení této stavby a o vydání kolaudačního souhlasu, tudíž zmíněné námitky mohla stěžovatelka účinně uplatnit v těchto řízeních. To, že tam neuspěla, nemůže nyní obcházet žalobou zásahovou. K druhému zásahu (nemožnost splnit závazky z budoucích kupních smluv) krajský soud uvedl, že tvrzená nemožnost splnit povinnosti z těchto smluv má vliv na kontraktační proces, jehož přezkum náleží civilním soudům. K třetímu zásahu (porušení procesních práv) soud uvedl, že tvrzená procesní pochybení se týkala řízení, v nichž bylo možné výsledné rozhodnutí napadnout žalobou. Jednotlivé procesní úkony správních orgánů nelze zpravidla napadat zásahovou žalobou.
3. Nejvyšší správní soud tyto závěry potvrdil. Stěžovatelka shodné či obdobné výtky vůči územnímu řízení, řízení o dodatečném povolení stavby a kolaudačnímu souhlasu již dříve vznesla v jiném řízení o žalobě proti rozhodnutí. V nyní souzené věci opětovně vytýká údajná pochybení či nesprávné závěry správních orgánů učiněná v těchto správních řízeních. Tato argumentace objektivně měla a mohla být uplatněna v řízení o žalobě směřující proti rozhodnutí ze dne 15. 1. 2024 (o odvolání proti rozhodnutí o umístění stavebního záměru), rozhodnutí o dodatečném povolení stavby a proti kolaudačnímu souhlasu vydanému k téže stavbě. Skutečnost, že stěžovatelka nebyla s touto svojí žalobou (zcela či zčásti) úspěšná, nemůže opodstatňovat následnou možnost účinné obrany skrze zásahovou žalobu.
4. V detailní ústavní stížnosti stěžovatelka zdůrazňuje, že podstatou věci není správnost konečného rozhodnutí správního orgánu, ale závažné faktické jednání správního orgánu spočívající v manipulaci se správním spisem a jiná procesní pochybení, kterých se správní orgán dopustil. Stěžovatelka kritizuje správní soudy za to, jak mechanicky používají subsidiaritu zásahové žaloby. Soudy ji měly poučit, že část tvrzeného zásahu je přičitatelná Krajskému úřadu Olomouckého kraje, nikoli olomouckému magistrátu. To ale v rozporu s judikaturou neučinily.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ochrana poskytovaná zásahovou žalobou může úspěšně směřovat jen proti takovým procesním úkonům či postupům správního orgánu, které mají samy o sobě zcela zásadní dopad do právní sféry žalobce, a současně není spravedlivé a ústavně konformní požadovat po žalobci, aby s obranou proti takovýmto úkonům vyčkal až na žalobu směřující proti samotnému rozhodnutí z tohoto řízení vzešlého. Je totiž třeba odlišit na jedné straně procesní úkony správního orgánu, jejichž účinek se může (mimo samotný průběh řízení) ve sféře účastníka projevit jen v souvislosti s výsledným rozhodnutím, a naproti tomu na straně druhé procesní úkony či opomenutí správního orgánu, "jejichž důsledek se neprojeví nutně v podobě výsledného rozhodnutí, ale které jsou způsobilé účastníka zasáhnout samy i jinak než prostřednictvím takového rozhodnutí" (nález ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. III. ÚS 2383/19, body 32 a 33). Proto proti procesním úkonům správního orgánu, které nemohou dotčenou osobu zasáhnout samostatně, ale až v návaznosti na výsledné správní rozhodnutí, je soudní ochrana poskytována až prostřednictvím žaloby proti rozhodnutí správního orgánu (tamtéž, bod 35).
7. Právě uvedené závěry samozřejmě platí nejen pro subsidiaritu zásahové žaloby v době, kdy nějaké správní řízení probíhá, ale tím spíše pro situaci, kdy správní řízení proběhlo a žalobce (neúspěšně) napadl z něj vzešlé rozhodnutí žalobou podle § 65 soudního řádu správního. Výklad stěžovatelky v podstatě směřuje k tomu učinit ze zásahové žaloby univerzální prostředek ochrany, všude tam, kde žalobce se žalobou proti rozhodnutí (nebo se žalobou nečinnostní či třebas s návrhem na zrušení opatření obecné povahy) neuspěje. Takovýto výklad ale naráží na samotné základy ochrany veřejných subjektivních práv před správními soudy.
8. Úvahy, že správní soudy měly stěžovatelku vyzvat k nápravě označení žalovaného správního orgánu, se proto míjí s průběhem nynějšího řízení. Nemohly-li být tvrzené a žalované zásahy zásahem ve smyslu soudního řádu správního, byly by jakékoli výzvy nadbytečné. Stejně tak je zbytečné analyzovat, zda snad stěžovatelka nyní tvrdí něco nového nad rámec toho, co tvrdila v řízení o žalobě proti rozhodnutí.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu