Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. E. H., zastoupené Mgr. Martou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, č. j. 21 Cdo 5918/2017-160, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2017, č. j. 15 Co 119/2017-137, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2016, č. j. 38 C 134/2013-106, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byl dne 13. 7. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost splňuje veškeré náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Stěžovatelka se v řízení před Městským soudem v Brně domáhala určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele. Stěžovatelka byla u vedlejšího účastníka zaměstnána na základě pracovní smlouvy na pozici učitelka - logopedka mateřské školy a posléze učitelka pomocné školy. Práci vykonávala až do srpna 2010, kdy nastoupila na mateřskou a následně rodičovskou dovolenou. V květnu 2013 zaslala stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi písemnou žádost o určení dne nástupu do zaměstnání. Ze strany zaměstnavatele jí bylo navrženo uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru z důvodu organizačních změn, které vedly ke zrušení pracovní pozice stěžovatelky. Na tuto dohodu stěžovatelka nepřistoupila a po jejím nástupu do zaměstnání jí byla dána výpověď s odkazem na § 52 písm. c) zákoníku práce s odůvodněním, že z důvodu úsporných opatření došlo ke zrušení její pracovní pozice. Stěžovatelka se tomuto postupu bránila shora zmíněnou žalobou podanou u Městského soudu v Brně, která však byla zamítnuta. O podaném odvolání bylo Krajským soudem v Brně rozhodnuto tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatelka v předmětné ústavní stížnosti zopakovala svoji právní argumentaci a podrobně vylíčila skutkové okolnosti projednávaného případu. Poukázala přitom především na skutečnost, že nebyla dodržena ochrana těhotné zaměstnankyně, některá tvrzení jejího bývalého zaměstnavatele jsou podle ní zavádějící a lživá. Ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů mělo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, jež jsou jí garantovány čl. 26 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná, neboť stěžovatelka toliko polemizuje s výkladem podústavního práva. Podle Ústavního soudu se stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zaměřila především na výklad a aplikaci podústavního práva obecnými soudy. Tím staví Ústavní soud do role v pořadí další soudní instance, ačkoli mu taková role jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) nepřísluší. Z ústavněprávního hlediska je důležitou především ta skutečnost, že se obecné soudy žalobou stěžovatelky řádně zabývaly a argumentačně se s jejími podstatnými námitkami vypořádaly. Skutečnost, že se stěžovatelka s právním názorem obecných soudů neztotožnila, nečiní ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů rozpornými s čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť takové porušení stěžovatelka neprokázala.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu