IV. ÚS 2398/20

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo podle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se podle obvodního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že si jako předseda bytového družstva mezi roky 2009 a 2011 neoprávněně vyplatil 487 050 Kč, což se snažil zakrýt pokladními doklady se zfalšovaným podpisem, a dále mezi roky 2010 a 2016 pod záminkou rekonstrukce a údržby spravovaného domu vybral z účtu bytového družstva různé částky v celkové výši 1 048 017 Kč, což odůvodnil vyplacením částek pro různé vykonavatele prací, avšak žádné z těchto prací nebyly provedeny. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech všech obchodních korporací na dobu pěti let. Dále byla stěžovateli uložena povinnost uhradit poškozenému bytovému družstvu způsobenou škodu. U prvního skutku dospěl soud k závěru o stěžovatelově vině zejména na základě srovnání falešných dokladů a výběrů z účtu bytového družstva. Doklady byly přitom zajištěny v bytě stěžovatele a neprošly účetnictvím. U druhého skutku byla stěžovatelova vina prokázána zejména svědeckými výpověďmi podnikajících subjektů. Z nich současně vyplynulo, že předložené faktury jimi nebyly vystaveny a žádné práce v rozhodné době v domě jimi nebyly prováděny. Rovněž z výpovědí dalších svědků a fotodokumentace je zřejmé, že žádné práce odpovídající vybraným prostředkům v domě prováděny nebyly.

3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se zcela ztotožnil se závěry obvodního soudu.

4. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění dospěl k závěru, že v hodnocení soudů nižších stupňů není obsažen žádný relevantní rozpor.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že byl odsouzen za výběry, které z bankovních účtů nebyly provedeny. Na účtech poškozeného družstva žádné prostředky nechybí. Tuto skutečnost žádný z orgánů činných v trestním řízení neprověřil. K další části odsuzujícího rozsudku stěžovatel poukazuje naopak na to, že označené práce byly řádně provedeny, vyfakturovány a uhrazeny. Z důkazů vyplývá, že stěžovatel nedisponoval žádnými z údajně získaných prostředků (bral si auto na leasing, dva úvěry a na účtech byla zajištěna částka 105 000 Kč). Nejprve došlo k zajištění stěžovatelových prostředků jako výnosu z trestné činnosti a následně, po prokázání neudržitelnosti této konstrukce, se změnil účel zajištění na případnou náhradu škody. Stěžovatel tvrdí, že svědci byli ovlivněni orgány činnými v trestním řízení, když před hlavním líčením na chodbě soudu policista přesvědčoval svědka o vypovídání proti stěžovateli a státní zástupce se choval k další svědkyni žoviálně.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.

9. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

10. Navzdory stěžovatelovu tvrzení je z napadených rozhodnutí zřejmé, že soudy se s jeho obhajobou, zopakovanou v ústavní stížnosti, dostatečně vypořádaly. Stěžovatel toliko přichází s vlastní verzí skutkového děje, která neodpovídá racionálnímu hodnocení provedených důkazů, z nichž ty nejobjektivnější stěžovatel v ústavní stížnosti pomíjí (bankovní výběry, fotografie, nepravé faktury apod.). Stěžovatelova tvrzení tak zůstávají zcela osamocena a vyvrácena velkým množstvím na sobě nezávislých důkazů.

11. Důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti nemůže být ani námitka pochybení při zajišťování stěžovatelových prostředků. Takové pochybení, i kdyby se ukázalo být reálným, nemůže mít vliv na ústavní konformitu samotného odsuzujícího rozsudku.

12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. října 2020

Jan Filip v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Dne 27. 5. 2020 vydal Nejvyšší soud usnesení č. j. 8 Tdo 538/2020-1403, v řízení, v němž zasedala a rozhodovala jako předsedkyně senátu 8 Tdo manželka P. Š., JUDr. M. Š., soudkyně Nejvyššího soudu.

2. Vzhledem k tomu, že by - jak P. Š. uvádí ve svém přípisu ze dne 8. 9. 2020 - s ohledem na tuto skutečnost mohly vzniknout pochybnosti o jeho nepodjatosti, předložil spis k rozhodnutí o svém vyloučení z projednání a rozhodování v uvedené věci.

3. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení pak představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

4. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práva na soudní ochranu, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.

5. S ohledem na poměr P. Š. k soudkyni Nejvyššího soudu, který je účastníkem řízení o předmětné ústavní stížnosti, proto III. senát Ústavního soudu, určený podle § 10 Rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2020 pro rozhodnutí o vyloučení soudce IV. senátu, dospěl k závěru, že v daném případě existuje důvod podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu k vyloučení soudce P. Š. z projednání a rozhodování věci sp. zn. IV. ÚS 2398/20.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. září 2020

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu