Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. V., právně zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. června 2009 č. j. Nao 9/2009-149, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. září 2009 a doplněnou podáními ze dne 14. září 2009 a 21. září 2009, která splňovala náležitosti k podání ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. června 2009 č. j. Nao 9/2009-149 (dále jen "napadené rozhodnutí"). Stěžovatel tvrdil, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho práva na spravedlivý proces zaručená čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a právo dle čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud z ústavní stížnosti zjistil, že napadeným rozhodnutím Nejvyšší správní soud rozhodl v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem proti nečinnosti žalovaných 1) České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 4 a 2) České republice - Městskému soudu v Praze, o námitce podjatosti stěžovatele tak, že předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze JUDr. E. H. není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 44 Ca 150/2008.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s obsahem napadeného rozhodnutí. Podle názoru stěžovatele má Krajský soud v Praze nepřátelský postoj ke Z. V., která stěžovatele v řízení zastupuje, protože ji ignoroval a vyzval stěžovatele, aby sdělil, zda žádá, vzhledem k právní složitosti záležitosti a nutnosti doplnit a upřesnit podání tak, aby splňovalo požadavky ustanovení § 37 odst. 3 o. s. ř., aby mu byl ustanoven zástupce advokát. Z důvodu, že Z. V. nebyla o výzvě stěžovateli informována, má stěžovatel za to, že byl krácen ve svých právech. Na podporu svého tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. II. ÚS 90/06 a III. ÚS 671/02.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Nejvyšší správní soud se celou věcí podrobně zabýval a přehledně a srozumitelně vysvětlil, proč neshledal existenci zvláštního poměru předsedkyně senátu JUDr. Evy H. ke stěžovateli, k žalovaným či k věci samé, pro nějž by měl mít pochybnosti o její nepodjatosti. Ústavní soud na odůvodnění napadeného rozhodnutí plně odkazuje a nemá, co dalšího by k němu dodal. Závěry ve věci rozhodujícího soudu na daný případ byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Napadené rozhodnutí není ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných nálezech Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 90/06 a III. ÚS 671/02, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2009
Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu