Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ZPĚTNÝ LEASING, s.r.o., sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou, advokátkou, sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. června 2026 č. j. 6 As 50/2026-26 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. ledna 2026 č. j. 66 A 10/2025-43, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Jihomoravského kraje, sídlem [adresa] Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.
2. Městský úřad Slavkov u Brna rozhodnutím ze dne 7. 5. 2025 č. j. MUSLV-SC/57430-2025/Kra uznal stěžovatelku vinnou z celkem pěti přestupků provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Všechny přestupky spočívaly v tom, že nezjištění řidiči vozů provozovaných stěžovatelkou překročili u křižovatky silnic I/50 a III/3836 mezi Slavkovem u Brna a Holubicemi nejvyšší dovolenou rychlost 70 km/h. Odvolání stěžovatelky vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 22. 9. 2025 č. j. 134824/2025 zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
3. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí žalobu, se kterou spojila návrh na zrušení opatření obecné povahy vedlejšího účastníka ze dne 26. 3. 2021 č. j. JMK 47649/2021, sp. zn. S-JMK 166270/2020/OD Brno (dále jen "opatření obecné povahy"). Tímto opatřením vedlejší účastník stanovil místní úpravu provozu v podobě dopravního značení omezujícího maximální povolenou rychlost na 70 km/h v místech, kde ji řidiči vozů provozovaných stěžovatelkou podle výše uvedených rozhodnutí správních orgánů překročili.
4. Krajský soud v Brně návrh na zrušení opatření obecné povahy vyloučil usnesením ze dne 28. 11. 2025 č. j. 41 A 30/2025-18 k samostatnému projednání. Právě rozhodnutí o tomto návrhu tvoří předmět nyní posuzovaného řízení.
5. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, krajský soud stěžovatelčin návrh zamítl. Vysvětlil, že s ohledem na novelizované znění § 101a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), nemohl rozhodovat o původně vzneseném návrhu na zrušení opatření obecné povahy, neboť lhůta stanovená v § 101b odst. 1 s. ř. s. k podání takového návrhu již uplynula. Vyložil proto návrh podle jeho obsahu jako návrh na incidenční kontrolu opatření obecné povahy, resp. návrh na nepoužití opatření obecné povahy ve stěžovatelčině přestupkové věci podle § 101a odst. 1 věty druhé s. ř. s., ve znění účinném od 1. 1. 2026. Předmětem posouzení tedy byla otázka, zda byly dány důvody pro nepoužití opatření obecné povahy vedlejšího účastníka v konkrétní přestupkové věci. Jde přitom o totožné důvody, které by jinak vedly ke zrušení opatření obecné povahy. Krajský soud dospěl k závěru, že návrh není důvodný.
6. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl. Zhodnotil, že krajský soud se pečlivě zabýval zákonností a přezkoumatelností napadeného opatření obecné povahy v mezích uplatněných námitek a dospěl ke správnému a odůvodněnému závěru, že návrh na nepoužití opatření obecné povahy v přestupkové věci stěžovatelky není důvodný.
7. Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem uvedl, že odůvodnění opatření obecné povahy je sice značně stručné, v celkovém kontextu však obstojí, neboť je z něj seznatelný důvod i cíl jím stanovené změny místní úpravy provozu (tj. bezpečnost a plynulost provozu na shora uvedené křižovatce). Konstatoval, že není v rozporu s legitimními cíli stanovenými v § 78 odst. 2 zákona o silničním provozu, přistoupil-li vedlejší účastník ke snížení nejvyšší dovolené rychlosti na daných místech v souvislosti s instalací zařízení úsekového měření rychlosti. Nejvyšší správní soud dále připomněl svou předchozí rozhodovací praxi, v níž vyslovil, že snížení nejvyšší dovolené rychlosti, jakkoli se obecně jedná o zákazovou dopravní značku, patří mezi "méně intenzivní" dopravní omezení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 10. 2025 č. j. 10 As 153/2025-48). Z toho dovodil, že i v nyní posuzované věci nebylo nutno trvat na podrobnějším posouzení zákonné podmínky nezbytnosti přijatého řešení. Současně uvedl, že propracovanější odůvodnění by bylo nutné připojit při reakci na případné námitky a připomínky dotčených osob, které však v tomto případě nebyly podány.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka namítá, že existence či plánovaná instalace měřidla rychlosti nemůže sama vytvořit potřebu přísnějšího rychlostního omezení. Uvádí, že měření je prostředkem kontroly již existujících povinností. Zmiňuje represivní rozměr opatření a rozvíjí úvahy o ekonomické motivaci jeho přijetí. Uvádí, že absence námitek či připomínek nemohla snížit úroveň přezkumu legality opatření obecné povahy. Upřesňuje, že "absence připomínek může mít význam při posouzení ryze individualizované proporcionality, nemůže však vytvořit chybějící hmotněprávní podmínku zákonnosti" (ve smyslu řádného odůvodnění opatření obecné povahy). V tomto ohledu připomíná, že v době přijetí opatření sama stěžovatelka ještě neexistovala, a tedy nemohla vznést námitky či připomínky. Vymezuje se rovněž vůči postupu krajského soudu, který při nalézání důvodů přezkoumávaného opatření vycházel i z dalších dokumentů obsažených ve spisu, tj. nikoliv jen ze samotného opatření. Závěrem akceptuje, že řidič není oprávněn ignorovat značku jen proto, že s ní nesouhlasí. Demokratický právní stát však musí být schopen srozumitelně vysvětlit, jaký konkrétní veřejný zájem dané omezení chrání a proč je zvolený rozsah potřebný, což se dle jejího názoru v tomto případě nestalo.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Podstatou nyní posuzované věci je otázka, zda obecné soudy pochybily při přezkumu shora uvedeného opatření obecné povahy, nevyhověly-li stěžovatelčině návrhu podle § 101a odst. 1 s. ř. s. Ústavní soud dospěl k závěru, že tomu tak není. Stěžovatelka pouze pokračuje v polemice s právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v předchozím řízení. Ústavní soud má za to, že soudy již veškeré argumenty stěžovatelky vypořádaly, přičemž z hlediska ústavního pořádku shledává jejich závěry udržitelnými.
10. Soudy v napadených rozhodnutích vysvětlily, proč považují stěžovatelkou rozporované opatření obecné povahy za dostatečně (a tedy souladně se zákonem - srov. § 68 odst. 3 a § 174 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád) odůvodněné. V jejich závěrech Ústavní soud nespatřuje cokoliv protiústavního a pouze na ně odkazuje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 25). Ústavně požadované parametry odůvodnění přitom přes jistou stručnost plynou přímo z opatření obecné povahy, nikoliv až z podpůrných dokumentů tvořících součást spisu (srov. tamtéž, bod 27). Lze jen dodat, že požadavek řádného odůvodnění byl naplněn a opatření obecné povahy bylo v tomto ohledu soudně přezkoumáno, a to bez ohledu na skutečnost, že stěžovatelka nemohla příslušné námitky uplatnit dříve v procesu přijímání tohoto opatření před správním orgánem.
11. Soudy dále přezkoumaly i naplnění hmotněprávní podmínky plynoucí z § 78 odst. 2 zákona o silničním provozu, spočívající v nezbytnosti opatření obecné povahy. Konstatovaly (ve shodě s prejudikaturou), že změna místní úpravy provozu v podobě dopravního značení omezujícího maximální dovolenou rychlost na 70 km/h představuje "méně intenzivní" omezení, a proto není nutno trvat na podrobnějším posouzení zákonné podmínky nezbytnosti přijatého řešení. Tento závěr pak odůvodnil, proč soudy např. nebyly povinny řešit, mohlo-li být sledovaného legitimního cíle dosaženo méně invazivními prostředky. Považovaly-li soudy v takové situaci tuto zákonnou podmínku za splněnou se zhodnocením (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 32), že "snížení nejvyšší dovolené rychlosti se v tomto případě jeví jako zcela adekvátní a opodstatněné", nelze jim z ústavního hlediska cokoliv vytýkat.
12. Test proporcionality soudy neprováděly s odůvodněním, že se stěžovatelka neúčastnila procesu přijímání opatření obecné povahy. Naznačuje-li nyní, že tímto postupem porušily její právo na soudní ochranu, nelze jí dát za pravdu. Z obsahu napadených rozhodnutí totiž vyplývá, že soudy tento test fakticky provedly, jakkoli to podle judikatury správních soudů za dané situace ani nebylo nutné (srov. výše úvahy související s nezbytností; k vhodnosti opatření obecné povahy, srov. bod 31 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že změna místní úpravy provozu v podobě snížení nejvyšší dovolené rychlosti v prostoru frekventované křižovatky je zcela běžným dopravním řešením, které se již samo o sobě jeví jako racionální a opodstatněné). Za těchto okolností nepovažuje Ústavní soud za nutné, aby se blíže zabýval otázkou, zda je nečinnost v procesu přijímání opatření obecné povahy omluvitelná skutečností, že stěžovatelka (podle § 101a odst. 1 s. ř. s.) v době přijímání tohoto opatření ještě neexistovala.
13. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí porušila základní práva stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu