Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Dr. T. K. P., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, AK se sídlem [adresa] proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 7. 2011 č. j. 20 C 1/2011-63 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením o porušení svých ústavně zaručených práv, a to zejména práva na spravedlivý proces (práva na obhajobu), práva na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci a práva vlastnit majetek. Stěžovatel Obvodnímu soudu pro Prahu 2 vytkl, že v rámci rozhodování o náhradě škody (po částečném zpětvzetí žaloby se jednalo o částku ve výši 5 176 Kč) nesprávně posoudil důvodnost úkonů obhájce v rámci vyšetřování. V důsledku toho nepřiznal stěžovateli v plné výši nárok na náhradu škody za právní zastoupení v rámci jeho nedůvodného trestního stíhání.
Skutkový děj netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť je účastníkům řízení znám.
III. V prvé řadě Ústavní soud konstatuje, že podaná ústavní stížnost je podána osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jedná se o návrh přípustný. Z důvodů dále vyložených však jde o návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušeny ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Tyto závěry platí v projednávané věci tím spíše, že se jedná o věc tzv. bagatelní, neboť proti napadenému rozhodnutí nebylo s ohledem na hodnotu předmětu sporu přípustné odvolání. Vyloučil-li zákonodárce odvolací přezkum v bagatelních věcech (v rozsahu dle ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.), je zásadně nepřijatelné obcházet tuto zákonnou výluku přípustnosti odvolání cestou ústavní stížnosti. Jinak by tomu bylo, pakliže by se v konkrétním případě jednalo o věc zakládající důležitou otázku výkladu či aplikace základních lidských práv, což však v projednávané věci Ústavní soud neshledal. V napadeném rozhodnutí Obvodní soud pro Prahu 2 řádně vyložil, z jakého důvodu stěžovatelem zmíněné úkony nepředstavovaly úkony právní služby, za něž by dle advokátního tarifu náležela odměna. Ústavnímu soudu v takové situaci nepřísluší - jak již plyne z výše uvedeného - správnost takto provedeného výkladu podrobně přezkoumávat. Proto se Ústavní soud omezuje toliko na konstatování, že nalézacím soudem provedená interpretace podústavního práva byla zcela ústavně konformní, přičemž ani proti způsobu a rozsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze mít žádných ústavněprávních námitek. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo (tím méně pak porušeno) žádné základní právo stěžovatele. S ohledem na výše uvedené byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2012
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu