Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Bc. M. T., advokáta, sídlem [adresa] Blansko, proti výroku III usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 30. června 2026 č. j. 2 NZT 50/2022-238, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství, jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Popis věci a její procesní vývoj
1. Orgány činné v trestním řízení vedly rozsáhlé trestní řízení s mnoha obviněnými. Stěžovatel byl ustanoveným obhájcem jednoho z nich. V průběhu trestního řízení (v lednu 2025) obviněný zemřel. O smrti obviněného se stěžovatel dozvěděl až o půl roku později, konkrétně při výslechu svědka (na začátku června 2025). Do té doby stěžovatel stále vykonával obhajobu, zúčastnil se výslechu 12 svědků. Až na konci září 2025 orgány činné v trestním řízení formálně zastavily trestní stíhání již zesnulého obviněného [§ 172 odst. 1 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. e) trestního řádu] (usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 29. 9. 2025). Protože stěžovatel byl ustanoveným obhájcem (§ 37 odst. 1 trestního řádu), vznikl mu vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů (§ 151 odst. 2 trestního řádu). Svoji odměnu vyčíslil na necelých 700 tis. Kč; do odměny zahrnul též ty úkony právní služby, které učinil po smrti obviněného. 2. Jelikož trestní řízení v této věci skončilo již v přípravném řízení, resp. vyšetřovací fázi, o odměně rozhodovalo Vrchní státní zastupitelství v Praze. To návrhu stěžovatele vyhovělo, ovšem ne v celém rozsahu. Odměnu za úkony provedené do smrti obviněného přiznalo (s několika výjimkami), za úkony provedené po jeho smrti již nikoli. Proč nepřiznalo odměny za úkony po smrti obviněného, odůvodnilo následovně. Trestní soudy ustanovily stěžovatele jako obhájce z důvodu nutné obhajoby. Okamžikem smrti obviněného tento důvod zanikl. Svůj názor vrchní státní zastupitelství opřelo o systematický argument, odbornou literaturu a trestní judikaturu. Je na pováženou, že se stěžovatel dozvěděl o smrti obviněného až po půl roce. Povinnost řádně obhajovat obviněného zahrnuje též povinnost s ním řádně komunikovat. Stěžovatel zřejmě nebyl ve spojení s obviněným, nedostál tedy svým povinnostem. U úkonů provedených před smrtí obviněného argumentovalo vrchní státní zastupitelství následovně. Nahlížení do spisu a jeho studium, nehledě na jeho rozsáhlost, není samostatným úkonem právní služby, ale součástí převzetí a přípravy obhajoby [§ 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu]. Náhradu hotového výdaje, velkokapacitního pevného disku v hodnotě přes 4 tis. Kč, nelze zvlášť přiznat; je zahrnuta v paušální náhradě hotových výdajů (§ 13 advokátního tarifu).
3. Nejvyšší státní zastupitelství se v podstatě shodlo s vrchním státním zastupitelstvím. Změna byla jen nepatrná: Dodatečně přiznalo náhradu hotových výdajů a změnilo výši částky nepřiznané odměny a náhrady hotových výdajů na výsledných cca 180 tis. Kč. K úkonům provedeným po smrti obviněného uvedlo následující. Smrt obviněného je objektivní překážkou trestního stíhání. Lhostejno, zda příslušný orgán činný v trestním řízení formálně rozhodl o zastavení trestního stíhání. Stěžovateli nemohlo vzniknout žádné legitimní očekávání. Vznik nároku na odměnu závisí na existenci zákonného trestního stíhání, tedy takového, u něhož nejsou důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Ani prodleva orgánů činných v trestním řízení nezakládá legitimní očekávání. Okamžikem smrti obviněného byly všechny provedené úkony neúčelné. Že stěžovatel měl jako obhájce právo na účast na vyšetřovacích úkonech, bez dalšího neznamená, že všechny úkony jsou účelné a že za ně náleží odměna. Přinejmenším v lednu 2025 se stěžovatel mohl s obviněným spojit, zda je účelná jeho účast u výslechu jednoho z mnoha svědků. Za návrh na zastavení trestního stíhání není žádná odměna. U úkonů učiněných před smrtí obviněného se Nejvyšší státní zastupitelství ztotožnilo s argumenty vrchního státního zastupitelství.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel přednesl čtyři argumenty neústavnosti, ty však lze rozdělit do dvou skupin. První argumentační skupina se týká odměny a náhradu hotových výdajů za úkony, které stěžovatel učinil po smrti obviněného. Zákon mluví jasně, stěžovatel byl obhájcem do té doby, než vrchní státní zastupitelství pravomocně zastavilo trestní stíhání. Jde o předvídatelné pravidlo, které zaručuje odměnu za výkon obhajoby. Stěžovatel nemá, jak zjistit smrt obviněného. Že orgány činné v trestním řízení byly liknavé a o smrti obviněného jej nezpravily, nemůže jít k tíži stěžovatele. Jak stěžovatel komunikuje s obviněným, je jeho věcí. Protože vyšetřovací orgány vyrozumívaly stěžovatele o úkonech trestního řízení, vzbudily u něj očekávání, že se výslechy budou týkat též obviněného. Stěžovatel byl ustanoven jako obhájce, má vůči státu legitimní nárok na odměnu za provedenou obhajobu (body 5 až 25 ústavní stížnosti). Druhá argumentační skupina se pro změnu týká odměny a náhrady hotových výdajů za některé úkony učiněné před smrtí obviněného. Nálezová judikatura uzavřela, že nahlížení (studium) spisu je samostatným úkonem právní služby (body 26 až 33 tamtéž). Velkokapacitní pevný disk není běžným hotovým výdajem (34 až 37 tamtéž). Stěžovatel upozorňuje, že orgány činné v trestním řízení jinému obhájci za stejné úkony přiznaly odměnu a náhradu hotových výdajů. Není tedy důvod postupovat u stěžovatele jinak (body 33 a 36 tamtéž). Návrh na zastavení trestního stíhání byl účelným úkonem, neboť trestní stíhání se zastavilo až s výraznou časovou prodlevou (body 39 až 43 tamtéž). Jde přinejmenším o půlúkon.
Posouzení ústavní stížnosti
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud se nejprve vyjádří k hlavní otázce, k ústavnosti závěru, že stěžovatel nemá nárok na odměnu za výkon nutné obhajoby po smrti obviněného. Druhá část se souborně vypořádá s námitkami, jejichž podstatou je, zda státní zastupitelství měla přiznat za ten či onen úkon před smrtí obviněného odměnu, resp. náhradu hotových výdajů.
A. Obhájci nenáleží odměna za úkony obhajoby provedené po smrti obviněného
7. Odpověď na první otázku je třeba hledat ve smyslu a účelu práva na právní pomoc, resp. v právu na obhajobu (čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny, srov. nález ze dne 14. 10. 2020 sp. zn. II. ÚS 4071/19, bod 36). Pro obviněného je obhájce nepostradatelný (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 9. 11. 2018 Beuze proti Belgii, č. 71409/10, § 125 až § 129). Mezi obhájcem a obviněným tak existuje úzké funkční pouto - obhájce obhajuje obviněného a pomáhá mu tak dlouho, dokud obviněný čelí trestnímu obvinění. To je smysl a účel celého § 41 trestního řádu.
8. Stěžovatel má pravdu, že zmocnění advokáta zaniká až při skončení trestního stíhání, tj. až do právní moci rozsudku, případně jiného rozhodnutí ve věci samé, jako např. usnesení o zastavení trestního stíhání (§ 41 odst. 5 ve spojení s § 12 odst. 11 trestního řádu; k meritorní povaze usnesení o zastavení trestního stíhání srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2013 sp. zn. 4 Tdo 859/2013). Jazykový výklad § 41 odst. 5 trestního řádu by skutečně svědčil stěžovatelovu argumentu, že do konce září 2025 byl stále obhájcem, formálně mohl stále vykonávat obhajobu, i když obviněný již zemřel, neboť orgány činné v trestním řízení ještě pravomocně nerozhodly o zastavení trestního stíhání.
9. Ústavní soud nicméně upozorňuje, že jazykový výklad není jedinou metodou výkladu práva. Jde o odrazový můstek pro nalezení skutečného smyslu a účelu vykládaného zákonného ustanovení; k tomu lze využít celou paletu výkladových metod. Další takovou metodou je např. výklad teleologický. Při interpretaci je třeba zohlednit též smysl a účel zákona (nález ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, část V). Stěžovatelův výklad § 41 odst. 5 trestního řádu musí Ústavní soud odmítnout jako absurdní. Pokud existuje více výkladových možností, třeba volit tu, která vzhledem ke smyslu a účelu vykládaného ustanovení nevyvolává nepřijatelné důsledky (nález ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 41/02, část VIII/a).
10. Ústavní soud uzavírá, že v kontextu nynější věci, kdy se stěžovatel jako advokát vůbec nedozvěděl o smrti klienta, není nic neústavního na závěru státních zastupitelství, že zmocnění stěžovatele skončilo již v okamžiku smrti obviněného. Lhostejno, kdy orgány činné v trestním řízení pravomocně rozhodly o zastavení jeho trestního stíhání. Pro rozhodování o odměně ustanoveného obhájce to znamená, že má nárok jen na ty úkony, které učinil v době, kdy obviněný ještě žil, tj. do konce ledna 2025.
B. Státní zastupitelství nepochybila, pokud nepřiznala odměnu a náhradu hotových výdajů
11. K druhému argumentačnímu okruhu (úkony před smrtí obviněného) se Ústavní soud vyjádří jen stručně. Bod 46 nálezu ze dne 24. 6. 2025 sp. zn. III. ÚS 3488/24 se týká jiné procesní situace, a sice prostudování spisu po skončení vyšetřování (§ 166 odst. 1 trestního řádu). Stěžovatel ale nyní žádá o odměnu za studium spisu na počátku vyšetřovací fáze přípravného řízení, tj. po ustanovení obhájcem těsně po zahájení trestního stíhání.
12. Ústavní soud rozumí stěžovateli, že musel vynaložit nemalou finanční částku, aby pořídil velkokapacitní pevný (paměťový) disk za účelem řádné obhajoby. Ústavní soud ale nevidí nic neústavního na důvodech, proč stěžovateli státní zastupitelství nepřiznala náhradu hotových výdajů. Byť zčásti, stěžovatel přece jen obdržel náhradu za výdaj, který vynaložil za koupi výše uvedeného pevného disku.
13. K dalším námitkám lze stručně uvést, že Ústavní soud nepřezkoumává v řízení o ústavní stížnosti účelnost každého jednoho obhájcova úkonu.
14. Stěžovatel upozorňuje, že orgány činné v trestním řízení přiznaly jinému obhájci odměnu či náhradu hotových výdajů (jmenovitě za nahlížení do spisu a pořízení pevného disku). Takové rozdíly ve výkladu práva jsou jistě nežádoucí, Ústavní soud však nesjednocuje praxi orgánů činných v trestním řízení. Kromě odkazu na jiná rozhodnutí stěžovatel neuvádí žádné systémové či strukturální argumenty, které by přesvědčily Ústavní soud, aby v zájmu ochrany ústavnosti zasáhl (takto nález ze dne 8. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 2552/24, bod 26 až 32).
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu