IV. ÚS 2445/10

Odůvodnění

I. Stěžovatelka se domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tím, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, jež je zakotveno v ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Dle názoru stěžovatelky bylo odůvodnění napadeného rozsudku vnitřně rozporné a logicky vadné. V rámci jednoho řízení totiž soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka neprokázala své tvrzení o postoupení pohledávky, a v rámci řízení, z něhož vzešel napadený rozsudek, vzal naopak soud postoupení pohledávky za prokázané, a zamítl proto žalobu stěžovatelky pro údajný nedostatek aktivní legitimace. Takový postup je dle stěžovatelky v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (nálezy sp. zn. III. ÚS 674/06 a sp. zn. II. ÚS 31/10), podle nichž musí být rozhodnutí a jeho odůvodnění logické, konzistentní a prosté rozporů. Zde naopak soudy v souvisejících řízeních dospěly k závěrům, které vedle sebe nemohou obstát. II. Skutkový děj netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovatelce i účastníkům řízení znám.

III. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný. Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Napadený rozsudek Městského soudu v Brně žádnou ze shora uvedených vad netrpí; je řádně a dostatečně odůvodněn a interpretace podústavního práva v něm provedená je bezpochyby ústavně konformní. Na tom nic nemění ani jeho vztah k usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2010 č. j. 28 Co 397/2008-35, jímž byl zamítnut stěžovatelčin návrh na vydání usnesení o procesním nástupnictví. Ústavní soud nemá žádných ústavněprávních námitek proti názoru (jenž implicitně ze srovnání napadeného rozhodnutí s citovaným usnesením vyplývá), že zatímco pro postup podle ustanovení § 107a o.s.ř je třeba doložit právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod či přechod práva, nedostatek aktivní legitimace lze vyvodit již z faktu, že dlužníkovi bylo postoupení pohledávky oznámeno. "Rozdíl" mezi postupem soudů, proti němuž stěžovatelka brojí, totiž není v posouzení otázky, zda k postoupení pohledávky došlo, nýbrž v tom, že v řízení o procesním nástupnictví podle ustanovení § 107a o.s.ř. neunesla stěžovatelka důkazní břemeno. Lze také připomenout, že vyloučil-li zákonodárce odvolací přezkum v bagatelních věcech (v rozsahu dle ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.), je zásadně nepřijatelné obcházet tuto zákonnou výluku přípustnosti odvolání cestou ústavní stížnosti, nejedná-li se v konkrétním případě o věc zakládající důležitou otázku výkladu či aplikace základních lidských práv, což v projednávaném případě Ústavní soud neshledal. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2010

Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu