Usnesení ze dne 21. 5. 2019
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Filipa a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavních stížnostech obchodní společnosti Pendeen Management s.r.o., Vinohradská 2828/151, Praha 3, zastoupené Mgr. Martinem Dolejšem, advokátem se sídlem [adresa] proti II. výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2018 č. j. 101 VSPH 696/2017-316 a II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2017 č. j. 93 ICm 2705/2012-266, proti II. výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2018 č. j. 101 VSPH 695/2017-314 a II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2017 č. j. 93 ICm 2704/2012-267, proti II. výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2018 č. j. 101 VSPH 704/2017-362 a II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2017 č. j. 93 ICm 2703/2012-319, proti II. výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2018 č. j. 101 VSPH 703/2017-231 a II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2017 č. j. 93 ICm 2702/2012-187, a proti II. výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2018 č. j. 101 VSPH 705/2017-289 a II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2017 č. j. 93 ICm 2701/2012-243, takto:
Výrok
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění
Stěžovatelka v ústavních stížnostech, jež byly nejprve vedeny pod samostatnými spisovými značkami IV. ÚS 2449/18, III. ÚS 2509/18, III. ÚS 2781/18, IV. ÚS 2782/18 a IV. ÚS 2783/18 a které Ústavní soud v souladu s § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s § 112 odst. 1 o. s. ř. usnesením ze dne 4. 9. 2018 spojil ke společnému řízení, navrhla zrušení II. výroků v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Městský soud v Praze v před ním vedených řízeních týkajících se žalob stěžovatelky proti žalované JUDr. D. U., insolvenční správkyni (dále jen "žalovaná") dlužnice PIALIO, s. r. o. (IČO: I662 40 484; dále jen "dlužnice") o určení pravosti nezajištěných pohledávek rozsudky v jejich I. výrocích určil, že pohledávky stěžovatelky přihlášené do ve výrocích specifikovaných insolvenčních řízení vedených u Městského soudu v Praze jsou co do pravosti a v celé výši po právu platné a dále v jejich II. výrocích rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Soud poukázal na to, že v souzených věcech sice byla zcela úspěšná stěžovatelka, avšak o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 202 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), podle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků proti správci právo na náhradu nákladů řízení. Na souzené věci nelze aplikovat § 202 odst. 2 insolvenčního zákona, podle něhož náklady řízení, které vznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila, nese on sám a ostatním účastníkům je povinen je nahradit. Městský soud proto uzavřel s tím, že ustanovení § 202 odst. 2 insolvenčního zákona nelze na souzené věci vztahovat, neboť žalovaná tím, že uplatnila své právo podle § 192 a násl. insolvenčního zákona, tedy to, že pohledávky popřela, nelze zaměňovat se situací, kdy žalovaná jako insolvenční správkyně zaviní náklady řízení ve smyslu § 202 odst. 2 insolvenčního zákona. Vrchní soud v Praze v předmětných řízeních o odvoláních příslušné rozsudky městského soudu potvrdil (výroky I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výroky II.). Soud mimo jiné poukázal na to, že i když žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení o neexistenci přihlášení pohledávky stěžovatelky za dlužnicí a z tohoto důvodu soud incidenční žalobě vyhověl, nelze to podřadit pod termín zavinění insolvenčního správce ve smyslu § 202 odst. 2 insolvenčního zákona, jak správně uvedl již soud prvního stupně. Odvolací soud zdůraznil, že pod termín procesní zavinění ve smyslu citovaného ustanovení nelze podřadit věcné důvody, když pod procesní zavinění lze zahrnout jen jednání insolvenčního správce. Navíc dodal, že insolvenční správce by nesl náklady své i druhé strany spojené např. s marnou cestou k soudnímu jednání také tehdy, pokud by se k jednání nedostavil ze zcela objektivních důvodů, které nemají původ v nedbalosti nebo v úmyslném jednání správce. Vrchní soud uzavřel s tím, že o takové případy však v souzených věcech nejde. Stěžovatelka v prvé řadě shrnula dosavadní procesní vývoj, jakož i obsah a odůvodnění napadených rozsudků. Ve vztahu k důvodnosti ústavní stížnosti opětovně poukázala na to, že žalovaná v průběhu insolvenčního řízení nejednala svědomitě a s náležitou odbornou péčí, bezdůvodně uplatňovala procesní námitky a že k popření pravosti pohledávek nebyl žádný důvod. Je proto přesvědčena, že soudy, které svá rozhodnutí založily na ústavně nekonformním a restriktivním výkladu ustanovení § 202 odst. 2 insolvenčního zákona, když dospěly k závěru, že na souzené věci je nutno aplikovat ustanovení § 202 odst. 1 téhož zákona, jednaly svévolně. Nepřiznáním řádné náhrady nákladů řízení jí způsobily rozsáhlou újmu na jejích majetkových právech a porušily také princip rovnosti účastníků řízení.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavními stížnostmi napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrhy zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelka v petitech svých ústavních stížností výslovně navrhla zrušení toliko II. výroků rozsudků Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze a pominula návrhy na zrušení I. výroků rozsudků Vrchního soudu v Praze, kterými byly potvrzeny rozsudky Městského soudu v Praze jako takové [tedy jak jejich výroků I., které se týkaly meritorní stránky souzené věci (tj. určení pravosti nezajištěné pohledávky), tak výroků II., jež se týkaly rozhodnutí o nárocích na náhradu nákladů řízení], které však z povahy věci (když potvrzovací I. výroky rozsudků Vrchního soudu v Praze se týkaly rozsudků Městského soudu v Praze v obou jeho výrocích) pominout nemohla. Ústavní soud navíc nemůže přejít ani tu skutečnost, že polemika stěžovatelky uvedená v odůvodněních ústavních stížností zahrnovala námitky týkající se především meritorní stránky souzené věci. Protože se stěžovatelčiny námitky netýkají pouze nákladových výroků obou soudů, ale týkají se v širším smyslu také I. výroků rozsudků Vrchního soudu v Praze, které jsou v ústavních stížnostech rovněž zmíněny, bylo namístě považovat ústavní stížnosti za obsahově směřující i proti těmto výrokům (srov. nález sp. zn. I. ÚS 4365/12; dále též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 4. 2004 ve věci stížnosti č. 57567/00 Bulena proti České republice). Ve vztahu k těm částem ústavních stížností, jež se týkají návrhu na zrušení II. výroků rozsudků Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze Ústavní soud připomíná, že z jeho ustálené judikatury vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, IV, ÚS 777/12, I. ÚS 195/13, III. ÚS 1862/13 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Konstatuje proto, že v postupu a rozhodnutí obou soudů žádné porušení ústavně zaručených práv a také v judikatuře uváděných východisek neshledal. Ústavní soud navíc zdůrazňuje, že postup v soudním řízení (včetně rozhodování o nákladech řízení), zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. V souzených věcech současně považuje za důležité a vhodné připomenout, že i v případě, kdy by petity podaných ústavních stížností zahrnovaly také návrhy na zrušení I. výroků rozsudků Vrchního soudu v Praze, by za situace, kdy stěžovatelka brojí proti z jejího pohledu nesprávné aplikaci § 202 odst. 1 insolvenčního zákona a domnívá se, že by se měl spíše aplikovat § 202 odst. 2 insolvenčního zákona, platí, že (jak již bylo uvedeno výše) podřazení konkrétních okolností pod příslušnou právní normu je v prvé řadě věcí soudů. Pokud soudy dospěly k závěru, že v samotném popření stěžovatelkou přihlášené pohledávky nelze spatřovat zavinění žalované, lze takový závěr považovat za ústavně konformní. Ústavní soud ostatně připomíná vlastní jednoznačnou judikaturu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3776/12, I. ÚS 2739/12, II. ÚS 1313/15), v níž poukázal na specifika postavení insolvenčního správce (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 14/10) a také na povahu ustanovení § 202 odst. 1 insolvenčního zákona, které pro případ rozhodování o náhradě nákladů řízení v incidenčních sporech [§ 159 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona] zakládá vůči dlužníkovi výjimku z obecné úpravy podle § 142 a násl. o. s. ř., a tedy ze zásady, že náklady řízení nese ten, jenž nebyl v řízení úspěšný. Ostatně obdobné závěry vyslovil Ústavní soud již v minulosti ve vztahu k právní úpravě podle § 25a již zrušeného zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 182/04 a II. ÚS 288/06). Na základě výše uvedeného byly ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítnuty.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r. předseda senátu
Usnesení ze dne 4. 9. 2018
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců a soudkyň Ludvíka Davida, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové a Jiřího Zemánka, ve věci ústavních stížností obchodní korporace Pendeen Management s. r. o., sídlem [adresa] Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Martinem Dolejšem, advokátem, sídlem [adresa] proti II. výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. dubna 2018 č. j. 101 VSPH 696/2017-316 a II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2017 č. j. 93 ICm 2705/2012-266, vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2449/18, proti II. výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. dubna 2018 č. j. 101 VSPH 695/2017-314 a II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2017 č. j. 93 ICm 2704/2012-267, vedené pod sp. zn. III. ÚS 2509/18, proti II. výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 2018 č. j. 101 VSPH 704/2017-362 a II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2017 č. j. 93 ICm 2703/2012-319, vedené pod sp. zn. III. ÚS 2781/18, proti II. výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 2018 č. j. 101 VSPH 703/2017-231 a II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2017 č. j. 93 ICm 2702/2012-187, vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2782/18, a proti II. výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 2018 č. j. 101 VSPH 705/2017-289 a II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2017 č. j. 93 ICm 2701/2012-243, vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2783/18, o návrhu na spojení, takto:
Výrok
Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2449/18, sp. zn. III. ÚS 2509/18, sp. zn. III. ÚS 2781/18, sp. zn. IV. ÚS 2782/18 a sp. zn. IV. ÚS 2783/18 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 2449/18.
Odůvodnění
Ústavní soud obdržel ve výroku uvedených pět ústavních stížností, jimiž se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných výroků rozsudků Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze.
Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 112 odst. 1 občanského soudního řádu, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků. Z předmětných ústavních stížností (obsahově téměř totožných) a jejich příloh Ústavní soud zjistil, že napadenými výroky bylo v řízeních, v nichž se stěžovatelka domáhala vůči JUDr. D. U., insolvenční správkyni dlužnice - obchodní korporace PIALIO, s. r. o., určení pravosti pohledávek, rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a to vždy na základě použití § 202 zákona č. 182/2006 Sb., úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Ústavní soud, z důvodu hospodárnosti a efektivity, podle shora uvedených zákonných ustanovení, tyto věci spojil ke společnému řízení. V souladu s rozvrhem práce pro rok 2018 č. Org 1/18 je soudcem zpravodajem v této věci soudce Jan Musil.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2018
Pavel Rychetský v. r. předseda Ústavního soudu