IV. ÚS 2450/10

Odůvodnění

Návrhem podaným dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl shora citovanou část uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze. Vrchní soud v Praze jím rozhodl o odvolání stěžovatele a dalších spoluobžalovaných tak, že výrok o vině A, celý výrok o trestu stěžovatele a dalšího obžalovaného zrušil a ve zrušeném rozsahu věc vrátil k novému projednání. Nově pak rozhodl o trestu navrhovatele. Odvolání třetího obžalovaného zamítl a v ostatním ponechal rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 7. května 2009, č.j. 54 T 5/2008-4963, nezměněn. Navrhovatel ve svém podání brojil výhradně proti části výroku, jímž byl v ostatním rozsudek nalézacího soudu nezměněn. Navrhovatel, odvolávaje se na zásah do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, uvedl, že rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl rovněž dovoláním. S ohledem na tuto informaci se Ústavní soud obrátil, výzvou ze dne 7. září t.r. na Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci se žádostí o zaslání kopie dovolání stěžovatele. Ve stanovené lhůtě však nebyla tato kopie Ústavnímu soudu doručena, ale následně Ústavní soud zjistil, že kopie dovolání navrhovatele byla zaslána k jiné sp. zn. II. ÚS 2448/10, týkající se podání třetího spoluobžalovaného.

Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") představuje, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: N 111/19 SbNU 79). Ústavní soud tak představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. Řízení o ústavních stížnostech tedy významně ovládá zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Jak výše uvedeno, navrhovatel podal dovolání tedy mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Jestliže pak podal souběžně s takovýmto mimořádným prostředkem i ústavní stížnost, konstatuje Ústavní soud, že před obecnými soudy probíhá příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod. Proto není důvodu, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i minimalizací zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval. Není však ani důvodu pro to, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhodoval, neboť navrhovatel nebyl nucen podávat ústavní stížnost, když tak může učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku. Ústavní soud tak činí právě i s ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud ČR o dovolání doposud nerozhodl. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. V projednávaném případě tato situace nastala, a proto Ústavní soud návrh odmítl, aniž by vyzýval navrhovatele k odstranění absence právního zastoupení. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. října 2010

Vlasta Formánková v.r. soudkyně zpravodajka