Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. T., zastoupeného JUDr. K. T., advokátkou, sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. srpna 2026 č. j. 21 As 70/2026-64 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2026 č. j. 5 A 79/2025-105, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České advokátní komory, sídlem [adresa] Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Kárný senát České advokátní komory rozhodnutím ze dne 28. 8. 2025 sp. zn. K 42/2019 nepřipustil stěžovatele jako poškozeného ke kárnému řízení vedenému proti JUDr. K. T. (stěžovatelově manželce). Stěžovatelovu žalobu proti tomuto rozhodnutí městský soud zamítl jako nedůvodnou, jeho kasační stížnost pak zamítl Nejvyšší správní soud. Podle obou soudů kárné řízení neslouží k tomu, aby se v něm řešily nároky či jiné požadavky třetích osob, neboť taková pravomoc komoře nebyla zákonem svěřena. Okruh účastníků kárného řízení je vymezen v § 33 odst. 1 zákona o advokacii, případně také v § 1 advokátního kárného řádu. Jde o speciální právní úpravu, proto argument o aplikaci trestního řádu s odkazem na § 35e odst. 2 zákona o advokacii je lichý; sám § 35e odst. 2 zákona o advokacii podmiňuje přiměřené použití trestního řádu tím, že zákon o advokacii nebo advokátní řád nestanoví jinak. Na postavení stěžovatele nemůže nic změnit ani to, že se kárné řízení týká postupu advokátky při správě peněžních prostředků, které jí stěžovatel svěřil do advokátní úschovy. Kárné řízení sleduje ochranu veřejného zájmu na řádném výkonu advokacie a vyvození profesní odpovědnosti advokáta, nikoli rozhodování o majetkových právech osob, které mohly být jeho jednáním dotčeny.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel cituje obsáhle napadené rozhodnutí a další rozhodnutí a odbornou literaturu. Tvrdí, že úprava účastenství v advokátním kárném řádu je neústavní, neboť stěžovateli účastenství odepírá a normuje něco nad rámec zákona. Stěžovatel vysvětluje, že se ho kárné řízení dotýká, protože má s kárně obviněnou uzavřeny smlouvy o advokátní úschově.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní stížnost je na samotné hranici projednatelnosti, protože vlastní argumentace (krom mnoha různých citací) je v ní pomálu. Ústavní soud proto jen stručně opakuje, že není pravda, že snad vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 244/1996 Sb., kterou se podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, stanoví kárný řád (advokátní kárný řád), normuje něco, co v zákoně není. Je tomu přesně naopak, účastníky kárného řízení vymezuje již § 33 odst. 1 poslední věta zákona o advokacii a § 1 advokátního řádu toto vymezení jen opakuje. Padá tak základní argumentace, že vyhláška je praeter legem.
5. Proč takováto zákonná úprava nemůže poškozovat žádná stěžovatelova práva, mu již srozumitelně vysvětlily oba správní soudy - v kárném řízení se žádné majetkové či nemajetkové nároky třetích stran neřeší.
6. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu