Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelky J. H., zastoupené Mgr. Josefem Smutným, advokátem, sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. června 2020 č. j. 20 Co 92/2020-238, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a 1. Júlie Říhové, 2. T. W., 3. E. P., 4. D. Z., 5. P. Ř. a 6. P. Ř., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") ze dne 15. 12. 1997 č. j. 7 C 60/97-53 byla stěžovatelce a jejímu dnes již zemřelému manželovi J. H., jako žalovaným, uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici č. 1 a jejímu dnes již zemřelému manželovi E. Ř., jako žalobcům, částku 417 122,90 Kč s 26% úroky z prodlení od 20. 8. 1997 do zaplacení (šlo o doplatek kupní ceny z prodeje domu), soudní poplatek a náklady řízení.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelka a dnes již zemřelý manžel J. H. podáním ze dne 27. 3. 1998 odvolání, avšak usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 4. 1999 sp. zn. 48 K 1043/98 byl na majetek J. H. prohlášen konkurz, a proto bylo řízení ze zákona přerušeno. Po skončení konkurzního řízení byl spis opětovně předložen krajskému soudu k rozhodnutí o odvolání, když předtím bylo ještě rozhodnuto, že v řízení bude po smrti E. Ř. pokračováno s vedlejšímu účastníky uvedenými v záhlaví tohoto rozhodnutí jako s žalobci. Jako žalovaná zůstala v řízení po smrti J. H. jen stěžovatelka.
4. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil s upřesněním, že platební povinnosti se ukládají pouze stěžovatelce a že vedlejší účastníci jsou vůči ní oprávněni společně a nerozdílně. Dále byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici č. 1 náklady odvolacího řízení a bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a ostatními vedlejšími účastníky nemá nikdo z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že rozsudek krajského soudu je nepředvídatelný, neboť krajský soud až v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že námitky stěžovatelky jsou v dané fázi řízení již bezpředmětné, neboť vedlejší účastníci od okamžiku prohlášení konkurzu na majetek J. H. a soupisu nemovitostí do konkurzní podstaty již nemají možnost příslušné nemovitosti vyklízet a předávat, a že je tedy nutné mít za to, že k předání nemovitostí došlo sepsáním do konkurzní podstaty. Stěžovatelka tvrdí, tento náhled krajský soud sdělil až po vyhlášení rozhodnutí a že byla zbavena možnosti na něj reagovat, čímž došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.
7. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Proto je také ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona), tedy i pro dovolání v civilních věcech.
8. Ústavní stížností napadené rozhodnutí krajského soudu obsahuje poučení o možnosti podat proti tomuto rozsudku dovolání jako mimořádný opravný prostředek, o kterém by rozhodoval Nejvyšší soud. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nezmiňuje, že by dovolání proti rozsudku krajského soudu podala, a tato skutečnost nevyplývá ani z aplikace infosoud.justice.cz.
9. Je tak zřejmé, že stěžovatelka nedodržela požadavek subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně práva, které jí zákon poskytuje, včetně dovolání.
10. Ústavnímu soudu tak nezbylo než uzavřít, že podaná ústavní stížnost stěžovatelky je nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, proto ji, aniž by se zabýval meritem věci, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2020 Pavel Šámal v. r. soudce zpravodaj