Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) D. P., 2) J. P., 3) K. H. a 4) A. H., všech zastoupených JUDr. Radomírem Pickem, advokátem, AK se sídlem [adresa] proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 11. 2009 č. j. 23 C 128/2009-82, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2010 č. j. 56 Co 114/2010-106 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2011 č. j. 30 Cdo 2010/2011-190 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Včas podanou ústavní stížností napadli stěžovatelé shora označená soudní rozhodnutí, v nichž spatřovali porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek ve smyslu ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny. Dle názoru stěžovatelů se obecné soudy v řízení dopustily hned několika ústavněprávních pochybení. V prvé řadě stěžovatelé poukázali na skutečnost, že v roce 1996 v dobré víře nabyli vlastnické právo k nemovitostem specifikovaným v návrhu. Obecné soudy však později dospěly k závěru, že předmětná kupní smlouva byla absolutně neplatná, neboť byla uzavřena v rozporu s restitučními předpisy a v konkurenci s restitučním nárokem prý nárok stěžovatelů - byť byli v době uzavření smlouvy v dobré víře - nemohl obstát. V důsledku tohoto postupu byli stěžovatelé nucení nemovitosti vydat, což se jeví nespravedlivým zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že v mezidobí jimi byly tyto nemovitosti zhodnoceny. Stěžovatelé rovněž zdůraznili, že ačkoliv původ této situace (umožnění prodeje nemovitostí, k nimž byl uplatněn restituční nárok) tkvěl v nezákonném postupu státních orgánů České republiky při privatizaci státního podniku TECHNOMAT, s. p., břímě musejí v důsledku rozhodnutí obecných soudů nést oni. II. Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh předcházejícího řízení před soudy ve věci rozhodujícími, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
III. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobami oprávněnými a řádně zastoupenými. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde sice návrh přípustný, avšak z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný. Proti názoru obecných soudů, podle něhož byla smlouva, na základě které mělo dojít k převodu vlastnictví k nemovitostem na stěžovatele, absolutně neplatná, nemůže mít Ústavní soud žádných ústavněprávních námitek. Právní závěry obecných soudů v této věci byly pečlivě odůvodněny a respektovaly ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (k tomu srov. napadené usnesení Nejvyššího soudu). Rovněž závěry obecných soudů upínající s k otázce existence (či neexistence) dobré víry stěžovatelů a případného vydržení nemovitostí považuje Ústavní soud za ústavně konformní a souladné s ustálenou judikaturou obecných soudů i soudu Ústavního Ústavní soud přitakává stěžovatelům v tom, že k uzavření kupní smlouvy došlo v důsledku pochybení státních orgánů, to však nic nemění na skutečnosti, že k němu došlo až po uplatnění restitučního nároku vedlejšími účastníky a tudíž neplatně. Pokud by za této situace Ústavní soud návrhu stěžovatelů vyhověl, odstranil by sice jimi pociťovanou nespravedlnost, tento postup by však ve svém důsledku vedl pouze k založení křivdy nové (k újmě vedlejších účastníků, kteří se žádného protiprávního jednání nedopustili). Uvedené však neznamená, že právní řád neskýtal stěžovatelům možnost, jak se domoci náhrady způsobené újmy. Dle Ústavního soudu s ohledem na shora popsané okolnosti nemohli stěžovatelé úspěšně dosáhnout určení svého vlastnictví k nemovitostem; mohli se však domáhat vrácení kupní ceny od převodce, případně i náhrady nákladů vynaložených na zhodnocení nemovitosti od vedlejších účastníků. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2012 Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu