IV. ÚS 2479/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelé vystupují jako poškození v trestním řízení. Policejní orgán napadeným usnesením rozhodl za analogického použití § 23 odst. 1 trestního řádu, že z jím vedeného společného trestního řízení vylučuje nově napadlá trestní oznámení skutků trestného činu podvodu, týkající se období od 1. 1. 2022 nejméně do konce roku 2023, tedy včetně věcí, kde figurují jako poškození i stěžovatelé. Dále vyloučil i věc týkající se legalizace výnosů z trestné činnosti.

2. Vrchní státní zastupitelství v Praze napadeným usnesením zamítlo jako nedůvodnou mimo jiné i stížnost stěžovatelů proti uvedenému usnesení policejního orgánu. Uvedlo, že v původní větvi trestního řízení již bylo zahájeno trestní stíhání, shromážděny důkazy včetně znaleckého posudku a věc je již připravena k tomu, aby byla předložena státnímu zástupci s návrhem na podání obžaloby (§ 166 odst. 3 trestního řádu). Oproti tomu ve vyloučených věcech je trestní řízení teprve v úvodní fázi prověřování a bude třeba provést rozsáhlejší dokazování včetně nového znaleckého posouzení. Vyloučení věcí tak bylo učiněno v zájmu urychlení původního řízení.

3. Stěžovatelé proti usnesení policejního orgánu a státního zástupce podali samostatné ústavní stížnosti, které byly spojeny ke společnému řízení (usnesení ze dne 10. 9. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2479/25 a IV. ÚS 2481/25).

Argumentace stěžovatelů

4. Podle stěžovatelů byl napadenými rozhodnutími porušen princip rovnosti v právech a dále právo stěžovatelů na ochranu majetku a na soudní ochranu (čl. 1, 11 a 36 Listiny základních práv a svobod).

5. Stěžovatelé uvádějí, že napadenými rozhodnutími byla část poškozených včetně stěžovatelů "vyčleněna" do zvláštního trestního řízení, ve kterém ale nebyl policejním orgánem zajištěn žádný majetek obviněných. Tím došlo k rozdělení poškozených na privilegované, kteří mohou uspokojit své nároky prostřednictvím zajištěného majetku, a znevýhodněné, kteří tuto možnost nemají. K tomu neexistuje žádný rozumný a přezkoumatelný důvod. Ve věci jde o totožnou trestnou činnost totožných pachatelů, a i poškození představují homogenní skupinu. Stěžovatelé zdůrazňují, že i řádné rozhodování o adhezních nárocích poškozených má svůj ústavněprávní rozměr.

6. Dále stěžovatelé namítají, že období, ve kterém měla probíhat trestná činnost podle napadených rozhodnutí, ve skutečnosti nezahrnuje celou dobu, kdy byla podle stěžovatelů páchána. Konkrétně není zcela postihnuto období roku 2021 a první pololetí roku 2023. Tím dochází k vyloučení těch poškozených, vůči nimž byla spáchána trestná činnost v této době, z možnosti domáhat se v adhezním řízení náhrady újmy.

Procesní předpoklady řízení

7. Ústavní soud se předně zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Vyšel z toho, že podle obsahu směřují ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím jen v rozsahu, v jakém se týkají přímo stěžovatelů jakožto poškozených, a jsou tak podány osobami oprávněnými.

8. Dále je třeba se věnovat otázce přípustnosti. Ústavní stížnosti obviněných proti rozhodnutí o vyloučení věci (§ 23 trestního řádu) totiž převažující judikatura pokládá za zásadně nepřípustné, neboť obvinění se mohou ochrany svých práv i nadále domáhat v rámci trestního řízení (usnesení ze dne 28. 4. 2026 sp. zn. IV. ÚS 911/26, bod 6; usnesení ze dne 29. 4. 2026 sp. zn. IV. ÚS 850/26, bod 6 a tam citovaná rozhodnutí). Tento závěr ovšem nelze mechanicky vztáhnout na ústavní stížnosti poškozených. Ti totiž v důsledku vyloučení věci mohou ztratit postavení účastníka (strany) některého z trestních řízení, a v jeho rámci se tedy již účinné ochrany svých práv domáhat nemohou. Právě to ostatně v posuzované věci namítají stěžovatelé (poškození). Jejich ústavní stížnost tedy není nepřípustná jen proto, že směřuje proti rozhodnutí o vyloučení věci (obdobně nález ze dne 14. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1238/08, o vyloučení věcí k samostatnému projednání ve správním soudnictví).

9. Před podáním ústavních stížností stěžovatelé nebyli povinni podat ani podnět k dohledu. Dohledový státní zástupce by totiž nemohl zrušit pravomocné usnesení o vyloučení věci, takže podnět k dohledu v tomto případě nepředstavuje účinný procesní prostředek k ochraně práv, který by stěžovatelé měli povinnost vyčerpat (obdobně nález ze dne 10. 6. 2025 sp. zn. I. ÚS 380/24, bod 21; usnesení ze dne 10. 6. 2026 sp. zn. Pl. ÚS 7/26, bod 28).

10. Ústavní stížnosti jsou tedy přípustné. Splněny jsou i další procesní předpoklady řízení.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud v řízení o ústavních stížnostech zasahuje do činnosti jiných orgánů pouze tehdy, zjistí-li porušení základních práv a svobod jednotlivce [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To v posuzované věci neshledal.

12. Rozhodnutí o vyloučení věci k samostatnému projednání (§ 23 trestního řádu) je procesní rozhodnutí, k jehož přezkumu Ústavní soud přistupuje zdrženlivě. Toto rozhodnutí by z ústavních mezí vybočilo zejména tehdy, bylo-li by projevem svévole či libovůle (obdobně již odkazovaný nález ze dne 14. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1238/08, týkající se vyloučení věci ve správním soudnictví; či usnesení ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 792/15, týkající se vyloučení věci v trestním řízení).

13. Napadená rozhodnutí přitom nejsou zatížena svévolí ani libovůlí. Z jejich odůvodnění plyne, že v původní "větvi" trestního řízení již bylo zahájeno trestní stíhání a v jeho rámci shromážděny potřebné důkazy, takže věc již směřuje k podání obžaloby. Oproti tomu řízení o další části skutků se nachází teprve v úvodní fázi prověřování a bude vyžadovat další dokazování včetně znaleckého zkoumání. Vyloučení této části věci k samostatnému projednání tedy mělo umožnit rychlejší procesní postup v původní větvi trestní věci. Urychlení řízení je legitimním a zákonem výslovně předvídaným důvodem pro vyloučení věci (§ 23 odst. 1 trestního řádu).

14. Rozhodnutí o vyloučení věci k samostatnému projednání stěžovatelům nijak nebrání uplatnit v trestním řízení své nároky na náhradu újmy proti obviněným a v adhezním řízení se domáhat rozhodnutí o nich. Jde-li o uspokojení těchto nároků, neobstojí argumentace stěžovatelů, že k zajištění majetku obviněných došlo jen v původní větvi trestního řízení, a nikoliv ve vyloučené části, a že tedy stěžovatelé a další poškození figurující ve vyloučené části nebudou mít možnost uspokojit své nároky ze zajištěného majetku.

15. Ať už došlo k zajištění finančních prostředků za účelem zajištění nároků poškozených (§ 47 a násl. trestního řádu) nebo jakožto věcí důležitých pro trestní řízení, například jako možných výnosů z trestné činnosti (§ 77b a násl. trestního řádu), platí, že zajištěné prostředky se v trestním řízení nijak automaticky nerozdělují toliko mezi poškozené figurující v dané trestní věci, jak stěžovatelé patrně předpokládají. Uplatnit své právo k zajištěným prostředkům tedy mají za zákonných podmínek i stěžovatelé (§ 48 a § 80 a násl. trestního řádu), a to i kdyby jako poškození v dané větvi trestního řízení nefigurovali.

16. Konečně je nedůvodná i námitka, že napadená rozhodnutí vylučují poškozené, vůči nimž mělo dojít k trestné činnosti v období roku 2021 a v prvním pololetí roku 2023. Pokud mají poškození za to, že pro tato období se dosud nevede trestní řízení, nic jim nebrání podat příslušné trestní oznámení. Pro úplnost je vhodné dodat, že přinejmenším nová trestní oznámení týkající se období roku 2023 jsou výslovně označena v napadených rozhodnutích jako věci vyloučené k samostatnému projednání; není tedy pravda, že by se tímto obdobím policejní orgán nehodlal zabývat.

17. Ústavní soud neshledal tvrzené porušení základních práv stěžovatelů. Proto odmítl ústavní stížnosti jako návrhy zjevně neopodstatněné podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu

Odůvodnění

1. Ústavní soud obdržel v záhlaví uvedené ústavní stížnosti, jimiž se stěžovatelé domáhají zrušení konkretizovaných rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva.

2. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků.

3. Z ústavních stížností se podává, že obě ústavní stížnosti jsou obsahově zcela totožné a směřují proti stejným rozhodnutím, jimiž byla vyloučena nově napadlá trestní oznámení z probíhajícího trestního řízení.

4. Ústavní soud, z důvodu hospodárnosti a efektivity, podle shora uvedených zákonných ustanovení, rozhodl o spojení ve výroku uvedených věcí ke společnému řízení.

5. Podle § 5 odst. 7 rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2025 č. Org. 01/25 je soudcem zpravodajem ve spojených věcech soudce Josef Baxa, neboť mu byla přidělena první ze spojovaných ústavních stížností. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2025

Josef Baxa v. r. předseda Ústavního soudu