IV. ÚS 2487/11

Odůvodnění

Dopisem ze dne 5. 9. 2011 stěžovatelé vznesli námitku podjatosti vůči soudci M. V.. Úvodem poukázali na profesní a politickou dráhu tohoto soudce a na to, že podstatným bodem jejich ústavní stížnosti je protiústavnost závěrů obecných soudů, že jednak nárok na náhradu za omezení jejich vlastnického práva k pozemkům za rok 2003 prekludoval uplynutím doby 6 měsíců od 11. 10. 1995, kdy jim byly pozemky vydány, a jednak že jedinou v úvahu připadající náhradou je náhrada jednorázová. Tyto závěry obecné soudy opřely mimo jiné o § 9 odst. 13 zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci, přičemž příprava, projednání a schvalování tohoto právního předpisu probíhaly v roce 1994. Z tisku 1262 I. volebního období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky zjistili, že výbor ústavně právní, jemuž M. V. předsedal, doporučil sněmovně jeho schválení s připojenými změnami, kdy jednou z těchto změn bylo doplnění (nepřiměřeně krátké) subjektivní lhůty pro uplatnění nároku na jednorázovou náhradu roční objektivní lhůtou (rovněž nepřiměřeně krátkou). Z odůvodnění návrhu zákona plyne, že vláda stran legislativního řešení obtížně hledala konsenzus, výsledek pak označila za kompromis mezi podnikateli, odběrateli a státními orgány. Měla tím být potvrzena domněnka stěžovatelů, že návrh právní úpravy je výhodný pouze pro podnikatelské subjekty. S těmi, jejichž vlastnické právo bylo a mělo být omezováno, nikdo nejednal, navržené řešení nemělo být výhodné a spravedlivá náhrada nebyla cílem úpravy. Předkladatelem tohoto zákona byla vláda, M. V. byl členem vládní strany, která také pro jeho schválení hlasovala. Dle stěžovatelů jsou vláda a zákonodárce zjevně motivováni zvýhodnit podnikatelské subjekty na úkor vlastníků, neboť stát se účastní na podnikatelské činnosti v dané oblasti prostřednictvím společnosti ČEZ, a. s., jež je jediným akcionářem vedlejšího účastníka (ČEZ Distribuce, a. s.).

Stěžovatelé - s odkazem na projev senátorky J. S. - dále tvrdí, že riziko ohrožení nezávislosti u těch, kteří z aktivní politiky vstupují na pozici, která má být nestranná, je vysoké, neboť existující vztahy nemohou zrušit z osobních důvodů a politických zkušeností, přičemž u jmenovaného soudce nelze z dostupných zdrojů ověřit, jaké politická jednání vedl, jaké uzavřel dohody a jaké má vazby, je ale pravděpodobné, že svou činnost vykonával ve prospěch energetických firem. To má zakládat pochybnost o jeho nestrannosti, jak je vnímána stěžovateli i vnějším pozorovatelem.

Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je soudce též vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu. Přitom podle § 36 odst. 3 zákona o Ústavním soudu se za činnost ve smyslu ustanovení odstavce 2 nepovažuje účast na přípravě, projednávání a schvalování právních předpisů. Soudce M. V. ve svém vyjádření k námitce podjatosti uvedl, že k projednávané věci, účastníkům ani vedlejšímu účastníkovi nemá žádný poměr, který by dle jeho názoru vzbuzoval pochybnosti o jeho nepodjatosti, a že se podjatý necítí být. K tomu dodal, že o tom, zda jeho dřívější politická, resp. zákonodárná činnost by mohla z pohledu vnějšího vyvolat nejistotu o jeho nestrannosti, musí rozhodnout III. senát Ústavního soudu. Stěžovateli uplatněná námitka podjatosti se opírá o dva základní důvody. Prvním z nich je skutečnost, že se M. V. coby předseda ústavněprávního výboru a poslanec podílel na projednávání a schvalování zákona, který byl na jejich věc obecnými soudy aplikován. Druhý důvod je postaven na předpokladu, že M. V. jako bývalý politik může mít určité vazby na vedlejšího účastníka řízení. V prvním případě stěžovatelé vycházejí z existence soudcova poměru k věci, založeného tím, že v téže věci (již) byl činný při výkonu jiné funkce. Pokud by III. senát dospěl k závěru, že ve svém principu jde o tutéž věc, musel by konstatovat, že takový poměr je na základě ustanovení § 36 odst. 3 zákona o Ústavním soudu přípustný (viz také Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu, komentář, 2. vydání, C. H. Beck, 2007, s. 178, bod 19, kde se mj. uvádí, že "[N]áš zákon [...] vychází z toho, že zákonodárný proces je v demokratickém právním státě široký [...] z hlediska účasti na něm a že se svou povahou odlišuje od nalézání práva."), a důvodem pro vyloučení soudce být proto nemůže. Není možné přehlédnout, že stěžovatelé současně poukazují na určité specifické okolnosti, tedy že zmíněný zákon prý záměrně nedostatečně chrání zájmy dotčených vlastníků pozemků. Pokud ovšem k tomuto závěru dospěly na základě interpretace obsahu odůvodnění návrhu předmětného zákona, pak dle názoru III. senátu Ústavního soudu nic takového ze zmíněného odůvodnění vyvodit nelze. Má-li tomu tak být s ohledem na údajně krátké lhůty, jak jsou v daném zákoně obsaženy, či kvůli tomu, že straní podnikatelským subjektům, nejde o relevantní argumentaci, protože posuzování ústavnosti příslušného ustanovení či snad "vyváženosti" citovaného zákona jako celku zásadně přesahuje rámec tohoto řízení. Jde-li o druhý důvod, samotná skutečnost, že M. V. byl před svým jmenováním do funkce ústavního soudce aktivním politikem a členem vládní strany, jej z vykonávání této funkce nediskvalifikuje, a proto ani nemůže založit důvod pro jeho vyloučení. Jinak by tomu mohlo být, pokud by v souvislosti s tím existovaly konkrétní skutečnosti, které by vyvolávaly nebo reálně mohly vyvolat určité pochybnosti o nestrannosti a nezávislosti tohoto soudce. V nyní posuzované věci stěžovatelé své pochybnosti opírají o dosud přetrvávající politické vazby, a potažmo zřejmě o vazby na vedlejšího účastníka řízení, toto jejich tvrzení však není ničím konkrétním podepřeno a jedná se tudíž o pouhou spekulaci. V takovém případě nelze ani předpokládat, že by jí tzv. vnější pozorovatel přikládal takovou váhu, aby byla s to vyvolat (byť jen) "zdání" podjatosti uvedeného soudce. S ohledem na to, že okolnosti naplňující podmínky pro vyloučení soudce M. V., jež plynou ze shora citovaných ustanovení zákona o Ústavním soudu, nebyly zjištěny, III. senát Ústavního soudu rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2011

Jiří Mucha v. r. předseda senátu Ústavního soudu

Odůvodnění

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. srpna 2011, se stěžovatelé domáhali podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva, konkrétně čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 12 C 66/2004 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se žalobou podanou dne 26. února 2004 domáhali poskytnutí náhrady za omezení jejich vlastnického práva k nemovitostem v k. ú. [k.ú.] za rok 2003 v důsledku energetických staveb, mj. stavby elektrovodu vysokého napětí 22 kW. Okresní soud žalobu na zaplacení žalovaných částek ve výši 14 800,- Kč a 110 992,- Kč zamítl. Na základě odvolání stěžovatelů Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Nejvyšší soud pak dovolání podané stěžovateli odmítl jako nepřípustné s tím, že: "Odvolací soud nepochybil, pokud na daný případ aplikoval zákon č. 222/1994 Sb. a nikoli právní úpravu předchozí (zákon č. 79/1957 Sb.), poněvadž to odpovídalo i době, kdy byla ukončena restituce jejich majetku, respektive kdy již nabyli všechny nemovitosti zatížené předmětným zákonným věcným břemenem, a zejména proto, že použití předchozí úpravy nemohlo být pro stěžovatele příznivější".

Stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně popsali skutkový stav a průběh řízení před obecnými soudy a podrobili kritice napadená rozhodnutí. Podle názoru stěžovatelů v případě zákonných věcných břemen nelze zvýhodňovat osoby oprávněné z věcných břemen oproti osobám povinným z věcných břemen tím, že nebudou povinny poskytovat úplnou a spravedlivou náhradu. Stěžovatelé mají za to, že ve věci rozhodující soudy porušily jejich právo na spravedlivý proces, právo na náhradu v souvislosti s omezením vlastnického práva a právo, dle kterého může každý občan činit, co není zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Na podporu svých tvrzení odkázali stěžovatelé na nálezy Ústavního soudu vydané pod sp. zn. III. ÚS 269/99, I. ÚS 137/2003, Pl. ÚS 41/97, Pl. ÚS 5/03, Pl. ÚS 25/04, I. ÚS 244/03, IV. ÚS 113/05 a na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") A. J. v. Sweden.

Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení namítaných základních práv, neshledal. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly a vydaná rozhodnutí jsou pak logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí, z něhož je shora citováno a které v uvedeném rozsahu považuje Ústavní soud za ústavně konformní, v podstatě na námitky stěžovatelů obsažené i v ústavní stížnosti reagoval a vysvětlil, z jakých důvodů není dovolání stěžovatelů přípustné. Stěžovatelům byl zaručen přístup k soudu a nebylo jim jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájili. V aplikaci a výkladu procesně právních i hmotně právních ustanovení právních předpisů Ústavní soud žádný náznak svévole neshledal, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé pouze polemizují se závěry, které vyvodily obecné soudy a ze strany Ústavního soudu se domáhají přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru.

Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatelé nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry v ústavní stížnosti citovaných rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu, neboť v důsledku odlišnosti právního základu na posuzovanou věc nedopadají.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatelů zaručených ústavním pořádkem České republiky. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 31. října 2011

Michaela Židlická v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu