IV. ÚS 2518/26

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením potvrdil usnesení Okresního soudu v Teplicích, jímž zamítl návrh stěžovatele coby povinného na zastavení exekuce k vymožení pohledávky oprávněné vedlejší účastnice ve výši 35 435,81 Kč podle rozsudku okresního soudu ze dne 29. 8. 2015 č. j. 10 C 144/2015-56 (dále jen "exekuční titul"). Stěžovatel svůj návrh odůvodnil tím, že exekuční titul je výsledkem úvěrové smlouvy, která je - stručně řečeno - stižena absolutní neplatností.

3. Krajský soud i okresní soud dospěly shodně k závěru, že nejsou dány důvody pro zastavení exekuce, jelikož exekuční řízení zásadně neslouží k přezkumu vydaného exekučního titulu ani jemu předcházejícího nalézacího řízení. Připustily, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu se soudům ukládá ve zcela výjimečných případech zohledňovat mimořádné okolnosti věci, jejichž existence odůvodňuje zastavení exekuce za použití § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. V těchto situacích soudy berou v potaz zejména zásadní vady exekučního titulu představující zjevnou nespravedlnost zakládající rozpor se základními principy demokratického právního státu. Oba soudy dospěly k závěru, že o tento případ se ve stěžovatelově věci nejedná.

4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud potvrdil, že zastavení exekuce z důvodů předestřených stěžovatelem přichází v úvahu jen zcela výjimečně. Takové mimořádné okolnosti, jež by odůvodnily prolomení zásady zákazu přezkumu věcné správnosti exekučního titulu, dovolací soud v nyní posuzované věci neshledal. Přípustnost dovolání nezaložila ani námitka stěžovatele ohledně lichevního charakteru úvěrové smlouvy, která měla posloužit jako podklad pro vydání vadného exekučního titulu. Nejvyšší soud v této souvislosti (shodně s krajským soudem) odkázal na nález ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3194/18, podle kterého otázka, zda má smlouva lichevní charakter a je absolutně neplatná, zpravidla pro účely posuzování ústavní konformity exekučního titulu nedosahuje ústavního rozměru. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani stěžovatelovu odkazu na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU"), neboť se vztahuje k nalézacímu řízení, nijak se netýká exekučního řízení a na stěžovatelovu věc tak vůbec nedopadá.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel předně shrnuje průběh předchozího řízení. Opakuje, že exekuční titul je stižen absolutní neplatností v důsledku nepřiměřeného úrokového (a dalšího) příslušenství. Upozorňuje na to, že právní předchůdkyně vedlejší účastnice nepředložila u nalézacího soudu smluvní dokumentaci k žalované a následně exekučně vymáhané pohledávce. Dovolává se též unijní ochrany spotřebitele, přičemž odkazuje na rozsudek ze dne 18. 2. 2016 ve věci C-49/14, v němž se SDEU vyjádřil k tvrzené nemožnosti exekučního soudu věcně přezkoumávat exekuční titul.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodování soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu ovšem nyní nedošlo.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká soudům, že se odmítly zabývat jím tvrzenou vadou exekučního titulu a zamítly jeho návrh na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi vychází ze zásady, podle které není v exekučním řízení možné přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného exekučního titulu, neboť exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv pro autoritativní nalézání práva. Jen ve zcela výjimečných případech přikazuje soudům zohledňovat mimořádné okolnosti věci, jejichž existence může vést k zastavení exekuce za použití § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu.

8. V nálezu ze dne 17. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3216/14 dospěl Ústavní soud k závěru, že účelem všeobecně formulovaného důvodu uvedeného v § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu je umožnění zastavení exekuce v jiných závažných případech, které pro jejich možnou rozmanitost nelze s úplností předjímat, resp. podrobit konkrétnímu popisu. V tehdy posuzované věci byl tímto závažným případem tzv. šikanózní exekuční návrh.

9. Možnost výjimečně zkoumat opodstatněnost hmotněprávního nároku připustil Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2230/16. Vyjadřoval se v něm k situaci, v níž exekuční soudy nezastavily exekuční řízení proti povinnému, který jako držitel průkazu ZTP/P s nárokem na bezplatnou dopravu nemohl porušit právní povinnost jezdit s platným jízdním dokladem, neboť takový doklad nepotřeboval. Ústavní soud v posuzované věci dospěl k závěru, že soudy dostatečně nezohlednily specifické a velmi jednoznačné okolnosti a smysl a účel § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, a zdůraznil, že zastavení výkonu rozhodnutí podle tohoto ustanovení se použije pro odstranění zjevné nespravedlnosti i tehdy, kdy by výkon rozhodnutí byl dokonce v rozporu s principy právního státu.

10. V návaznosti na výše uvedené výjimečné situace, v nichž Ústavní soud dovodil možnost přezkumu věcné správnosti exekučního titulu, pak v nálezu ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3194/18 konstatoval, že v exekučním řízení přísluší obecným soudům zabývat se zásadními vadami exekučního titulu a že jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl v rozporu s principy právního státu, a to bez ohledu na skutečnost, zda a jak efektivně hájil povinný svá práva v nalézacím řízení. Ze stávající judikatury tedy plyne, že soudy musejí zohledňovat pouze mimořádné okolnosti dané věci a pouze ve zcela výjimečných případech. Těmito případy byly například výše zmíněná jízda načerno osoby s nárokem na bezplatnou dopravu nebo exekuční titul, jehož vydání docílil oprávněný jednáním později kvalifikovaným jako trestný čin. Jinak stále platí zásada, podle které obecné soudy v exekučním řízení nejsou oprávněny správnost exekučního titulu přezkoumávat.

11. Jak již stěžovateli vysvětlily soudy, a to v řízení exekučním, odvolacím i dovolacím, Ústavní soud se v nálezu sp. zn. II. ÚS 3194/18 zabýval otázkou, zda onou zásadní vadou exekučního titulu může být výše úroků z prodlení. Posuzoval případ, v němž na základě rozsudku pro zmeškání měl povinný zaplatit oprávněnému 25 000 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 1 % denně a exekuční soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce s tím, že není možné v exekučním řízení přezkoumávat správnost exekučního titulu. Ústavní soud v tomto případě dospěl k závěru, že rozhodnutí přiznávající právo na zaplacení úroků z prodlení v neústavní výši přiznává plnění, které je z hlediska ústavněprávního zakázané, a představuje proto zásadní vadu exekučního titulu (body 32 a 42 citovaného nálezu). To platí i v případě, že soud rozhodl rozsudkem pro zmeškání. V takových případech jsou obecné soudy povinny výkon rozhodnutí v části týkající se nepřiměřené výše úroků zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Ústavní soud uvedl, že není relevantní, zda má exekuční titul formu platebního rozkazu, rozsudku pro zmeškání či uznání - což je v nyní posuzované věci podstatné - nebo standardního rozsudku; jde pouze o posouzení ústavní konformity vymáhané částky (poměru jistiny a výše vymáhaného úroku z prodlení) v exekučním řízení v okamžiku podání návrhu na zastavení exekuce (bod 49 citovaného nálezu).

12. Výše uvedené závěry aplikoval Ústavní soud na posuzovaný případ a dospěl k závěru, že soudy nepochybily, jestliže neshledaly důvody pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Ústavní soud nezjistil žádné mimořádné okolnosti, které by v případě stěžovatele svědčily o zásadních vadách exekučního titulu. Na rozdíl od případu posuzovaného v nálezu sp. zn. II. ÚS 3194/18, v němž nalézací soud přiznal oprávněnému úrok ve výši 1 % denně, se v nyní posuzovaném případě nejednalo o nijak nepřiměřeně vysoký úrok, přičemž v odůvodnění svých rozhodnutí obecné soudy na srovnání s bankovními úvěry bankovních subjektů vysvětlily proč. Exekučnímu soudu tak nelze vytýkat, že neshledal exekuční titul vadným. Ústavní soud se pro stručnost odkazuje na hodnocení obecných soudů (srov. usnesení okresního soudu, bod 11; usnesení krajského soudu, bod 12 a dále hodnocení Nejvyššího soudu na s. 4 a 5 napadeného usnesení), jež věcně z ústavního pohledu obstojí.

13. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud i oba soudy nižších stupňů se s argumentací stěžovatele ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. Skutečnost, že se stěžovatel s právními hodnoceními neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. V postupu zmíněných soudů Ústavní soud neshledal prvky svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Lze doplnit, že důvod pro výjimečné prolomení zákazu přezkumu věcné správnosti exekučního titulu nezakládá ani stěžovatelova námitka, že právní předchůdkyně nepředložila správnou smluvní dokumentaci u závazku, jehož nesplnění následně vedlo k vydání rozsudku pro uznání. Tato námitka je ve svém důsledku spíše formální, neboť ani sám stěžovatel netvrdí, že by snad tato smlouva neexistovala, resp. nebyla uzavřena. V neposlední řadě nelze přisvědčit ani námitce rozporu s unijním právem. Závěr Nejvyššího soudu omezující použitelnost judikatury SDEU toliko na nalézací řízení sice není správný, a stěžovateli je nutno dát zapravdu v tom, že v souladu s rozsudkem ve věci C-49/14 Finanmadric EFC proti VA a ostatním musí mít i vnitrostátní exekuční soud možnost z moci úřední posoudit neplatnost zneužívajícího smluvního ustanovení, nicméně - a to je podstatné - v nyní posuzovaném spotřebitelském vztahu nebyla přítomnost takových zneužívajících ujednání navzdory odlišnému názoru stěžovatele prokázána.

14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu