Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníOdmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost5× citováno

Spisová značka

IV. ÚS 252/11

Téma · generováno AIÚstavní stížnost proti zahájení trestního stíhání

Soud: Ústavní soudDatum rozhodnutí: 21. 2. 2011Zpravodaj: Formánková VlastaTyp řízení: O ústavních stížnostechECLI:CZ:US:2011:4.US.252.11.1
Další údaje
Navrhovatel: STĚŽOVATEL - FODotčený orgán: POLICIE - Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality, SKPV, expozitura Brno STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ OlomoucNapadený akt: rozhodnutí jinéPodání: 25. 1. 2011Předmět řízení: základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání

Shrnutí · generováno AI

Stěžovatel napadl zahájení trestního stíhání pro daňovou trestnou činnost a účast na organizované zločinecké skupině. Ústavní soud stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, protože trestní řízení bylo teprve v přípravné fázi a námitky lze uplatnit v jeho dalším průběhu. Nevyhověl ani požadavku na přednostní projednání.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Ústavní soud zásadně nezasahuje do přípravného trestního řízení před vyčerpáním procesních prostředků, leda ve zcela mimořádné situaci; případné vady lze napravit v dalším řízení, zejména před obecnými soudy. Důvodností obvinění se proto zabývá zpravidla až po skončení trestního řízení. § 71d odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. se na řízení o ústavní stížnosti nevztahuje, protože upravuje přednostní projednání v řízení o souladu mezinárodních smluv.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Ingerence Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení je proto v přípravném trestním řízení třeba považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustné.
    Zobrazit v textu
  • Z uvedeného plyne, že důvodnost obvinění je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat toliko po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu.
    Zobrazit v textu
  • Na dané řízení není možné aplikovat postup podle oddílu druhého (§§ 71a - 71e) zákona o Ústavním soudu, upravujícího řízení o souladu mezinárodních smluv podle čl. 10a a čl. 49 Ústavy s ústavními zákony, na jehož úpravu přednostního projednání věci (§ 71d odst. 1 zákona o Ústavním soudu) stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukázal.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (1) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti R. V., právně zastoupeného JUDr. Alexandrem Nettem, advokátem se sídlem [adresa] směřující proti usnesením Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, SKPV, expozitura Brno, ze dne 7. října 2010, č.j. OKFK-244-394/TČ-2009-200236, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 22. prosince 2010, sp. zn. 2 VZV 2/2010, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo nebýt stíhán a zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zaručeným v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž práva na obhajobu zakotveného v čl. 40 odst. 3 Listiny, jakož i v čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Výše specifikovaným usnesením Policie České republiky bylo proti stěžovateli, a dalším čtyřem osobám, zahájeno trestní stíhání pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku a pro zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Proti usnesení policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, kterou státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci napadeným usnesením jako nedůvodnou zamítl. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti popsal jednání, které policejní orgán posoudil jako jednání protizákonné a rovněž uvedl, jaké závěry z toho policejní orgán učinil. Rozhodnutí pak stěžovatel napadl stížností, ve které mimo jiné uvedl, že z hlediska popisu skutku se jedná o několik dílčích útoků, přičemž část uvedeného jednání není trestněprávně relevantní. K uvedené námitce státní zástupce zaujal jiné hodnocení a konstatoval, že se jedná o jediný skutek, neskládající se z dílčích útoků, přičemž součástí tohoto jednání může být i část, která je v podstatě legální, ve svém důsledku je ovšem součástí trestného činu. V napadených rozhodnutích stěžovatel shledal protiústavnost spočívající v porušení zásady zákonnosti trestního stíhání upravené v § 2 odst. 1 trestního řádu a je rovněž garantována v čl. 8 odst. 2 Listiny. Tato zásada je v trestním stíhání realizována § 160 odst. 1 trestního řádu stanovujícím náležitosti sdělení obvinění. V jeho případě došlo k porušení této zásady, a proto se stěžovatel domáhal zrušení napadených rozhodnutí, a dále se domáhal přednostního projednání věci mimo pořadí, které obligatorně plyne z ustanovení § 71d odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii. Stěžovatel v ústavní stížnosti jednak rekapituluje důvody, pro které bylo zahájeno trestní stíhání jeho osoby, a následně polemizuje s právním hodnocením věci policejním orgánem resp. státním zástupcem. Pokud tedy stěžovatel svoji ústavní stížnost mínil tak, že de facto brojí proti zahájení trestního stíhání jako takovému, pak Ústavní soud připomíná, že trestní řízení, jako zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, podléhá prakticky permanentní kontrole státního zastupitelství a stěžovatel má k dispozici procesní prostředky, za které nutno považovat především právo obracet se na státního zástupce. V procesu, který probíhá, resp. byl teprve započat, lze i případné protiústavní procesní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem, a to především v řízení před obecnými soudy, dostane-li se věc až k nim. Ingerence Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení je proto v přípravném trestním řízení třeba považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustné. Tento závěr vyplývá též z praxe Ústavního soudu, který se při rozhodování o tvrzeném porušení principů řádného procesu dle čl. 36 a násl. Listiny důsledně řídí principem subsidiarity. Z uvedeného plyne, že důvodnost obvinění je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat toliko po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu. Ústavní soud nemá důvod odchýlit se od této praxe ani v tomto případě. Jen pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že právo na přednostní vyřízení ústavní stížnosti je odvozeno od naléhavosti věci, upravené v § 39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud tak postupuje například ve věcech vazebních, přičemž ve věci, obdobně jako právě projednávané, postupuje podle hlavy druhé části třetí (§§ 72 - 84) zákona o Ústavním soudu, které upravuje řízení o ústavní stížnosti. Na dané řízení není možné aplikovat postup podle oddílu druhého (§§ 71a - 71e) zákona o Ústavním soudu, upravujícího řízení o souladu mezinárodních smluv podle čl. 10a a čl. 49 Ústavy s ústavními zákony, na jehož úpravu přednostního projednání věci (§ 71d odst. 1 zákona o Ústavním soudu) stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukázal. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. února 2011 Michaela Židlická v.r.

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací