IV. ÚS 252/95

Odůvodnění

svého rozhodnutí o odvolání č.j. FŘ 3171/230/94 ze dne 18. 10. 1994. Vedlejší účastník je přesvědčen, že v daňovém řízení bylo nezvratně prokázáno, že daňový doklad, na základě kterého uplatnil stěžovatel odpočet daně, nemohl být nikdy daňovým dokladem. Vzhledem k tomu, že správce daně není vázán pouze návrhy daňových subjektů, provedl v této věci další šetření, jehož výsledkem bylo zjištění skutečností, které jednoznačně vyvrátily věrohodnost, průkaznost a správnost důkazů, které stěžovatel předložil. Je tedy zcela evidentní, že v daňovém řízení stěžovatel neunesl důkazní břemeno. Z těchto důvodů vedlejší účastník odmítá tvrzení stěžovatele, že správní orgány jednaly účelově, diskriminačně a nezákonně. Ke svému vyjádření připojil vedlejší účastník kompletní spis, který ve věci vedl. Při jednání dne 13. 6. 1996 se zástupkyně vedlejšího účastníka v podstatě odvolala na argumenty uvedené v písemném vyjádření a doplnila, že námitky stěžovatele se spíše vztahují k právní úpravě nežli k problémům aplikace práva. Vzhledem k tomu, že postup správce daně byl v souladu se zákonem, navrhl vedlejší účastník zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud si kromě vyjádření výše uvedených stran vyžádal dále předložení spisu Krajského soudu v B. sp. zn. 29 Ca 393/94.

IV. Po zvážení všech výše uvedených skutečností a důkazů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Jádrem stížnosti je argumentace, která se v řízení před Ústavním soudem objevuje opakovaně, tj. že soudy v tzv. správním soudnictví aplikovaly ustanovení § 250f o.s.ř. v rozporu se zákonem, když ve věci, která evidentně svou podstatou nebyla jednoduchá, nenařídily jednání a tím odňaly účastníkovi řízení možnost, aby před nezávislým soudem uvedl svoji právní argumentaci, případně vysvětlil námitky týkající se správnosti či přesnosti zjištění skutkového stavu správními orgány. Ústavní soud pak v celé řadě případů těmto stížnostem vyhověl, když se v podstatě ztotožnil s argumenty stěžovatelů. S. Ú. soudu v těchto věcech lze obecně vyjádřit právní větou, že toto ustanovení prolamuje zásadu bezprostřednosti a ústnosti soudního řízení, která je jednou ze základních zásad spravedlivého procesu, a že právo být soudem slyšen náleží k přirozeným právům každého člověka a občana (nálezy I. ÚS 57/94, IV. ÚS 97/94, IV. ÚS 105/94, IV. ÚS 113/94 a řada dalších). Toto stanovisko, spolu s dalšími důvody, vedlo nakonec plénum ÚS ČR ke zrušení ustanovení § 250f o.s.ř.

Výše uvedené argumenty se bezezbytku vztahují i na projednávanou věc, ve které je třeba přisvědčit ústavní stížnosti v té části, že v daňových věcech, které jsou již svojí podstatou zpravidla velmi složité a náročné, je většinou již předem vyloučeno, aby je soud považoval za věc jednoduchou a skutkově natolik jasnou, aby s použitím § 250f o.s.ř. rozhodl bez jednání. Má-li soud rozhodnout na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu, nemůže se spokojit pouze s formálním hodnocením důkazů. V daném případě šlo nepochybně o záležitost složitou a nemělo být při jejím řešení postupováno bez účasti těch, kterých se týká.

Na základě uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně byla porušena ústavní práva stěžovatele na spravedlivý proces, zakotvená v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zrušil proto napadený rozsudek, a to bez ústního jednání, když účastníci s upuštěním od tohoto jednání vyslovili souhlas (§ 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Z tohoto důvodu již Ústavní soud nepovažoval za nutné zabývat se dalšími argumenty ústavní stížnosti, neboť není jeho úkolem spekulovat nad tím, jaký by byl výsledek řízení, kdyby nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ú. soudu se nelze odvolat. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR je vykonatelné rozhodnutí Ú. soudu závazné pro všechny orgány i osoby.

V Brně dne 25. listopadu l996