Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníOdmítnuto pro nepřípustnost1× citováno

Spisová značka

IV. ÚS 2525/17

Soud: Ústavní soudDatum rozhodnutí: 27. 9. 2017Zpravodaj: Sládeček VladimírTyp řízení: O ústavních stížnostechECLI:CZ:US:2017:4.US.2525.17.1
Další údaje
Navrhovatel: STĚŽOVATEL - FODotčený orgán: SOUD - KS Ústí nad Labem SOUD - OS ChomutovNapadený akt: rozhodnutí souduPodání: 9. 8. 2017Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti (dílčímu) procesnímu rozhodnutí

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (1) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti MUDr. J. Š., zastoupené Mgr. Michaelem Kisem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 7. 2017 č. j. 5 To 337/2017-167 a usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 20. 6. 2017 č. j. 25 T 67/2017-158, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti se stěžovatelka s odvoláním na čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 44 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu v Chomutově, jímž bylo rozhodnuto, že samosoudkyně Mgr. Hana Muritová není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci stěžovatelky. Stěžovatelka dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta její stížnost proti uvedenému usnesení Okresního soudu v Chomutově.

Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.

Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil výjimky, jež spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna.

V projednávané věci dosud nebylo meritorně rozhodnuto, neboť vydáním napadeného usnesení o nevyloučení samosoudkyně řízení nekončí a stěžovatelce jsou nadále k dispozici prostředky podle trestního řádu v rámci trestního řízení, zejména odvolání a dovolání. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatelka nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti nebyl napraven, se může obrátit na Ústavní soud (obdobně srov. sp. zn. II. ÚS 2815/09, I. ÚS 2222/09, II. ÚS 839/09, IV. ÚS 237/09, I. ÚS 2617/08, IV. ÚS 1643/08, II. ÚS 520/07, II. ÚS 515/07, II. ÚS 57/07, II. ÚS 558/07, II. ÚS 565/06, II. ÚS 644/12, II. ÚS 2663/12 či IV.ÚS 2114/13).

V projednávané věci ani není důvod pro zásah Ústavního soudu výjimečného rázu, neboť námitka podjatosti byla vznesena ve stadiu řízení před soudem prvního stupně a bylo by v příkrém rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, její formální i materiální dimenzí, kdyby Ústavní soud podrobil předložené námitky meritornímu přezkumu.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2017

JUDr. Vladimír Sládeček soudce zpravodaj

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací