Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. M. T., soudního exekutora, Exekutorský úřad Plzeň-město, se sídlem v [adresa] zastoupeného Mgr. Renatou V. T., advokátkou se sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 40 Co 154/2019-88 ze dne 29. dubna 2019, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, a obchodní korporace PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem [adresa] a M. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel (soudní exekutor) podal včasnou ústavní stížnost, kterou se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "odvolací soud"). Tímto rozhodnutím odvolací soud potvrdil usnesení Okresního soudu v Šumperku č. j. 14 Nc 577/2007-56 ze dne 5. 2. 2019, kterým byla zastavena exekuce a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a soudnímu exekutorovi nebyla přiznána náhrada exekuce. 2. Ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nebyla-li mu přiznána odměna za provedení exekuce ani její hotové výdaje.
3. Ústavní soud se seznámil s obsahem napadeného rozhodnutí i ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je sice přípustná, avšak zjevně neopodstatněná.
4. Předně je nutno zdůraznit, že stížnost směřuje proti nákladovému rozhodnutí. Ústavní soud konstantně judikuje, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje pouze výjimečně a v případech extrémního rozporu s principy spravedlnosti závažných excesů z hlediska intenzity zásahu do základního práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319), všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatel však ve své ústavní stížnosti nevymezil natolik závažné porušení práva, které by svojí intenzitou znamenalo porušení ústavně zaručených práv, a bylo tak způsobilé vyvolat ingerenci Ústavního soudu.
5. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí podrobně odůvodnil, proč v tomto případě nese každý z účastníků exekučního řízení své náklady a proč nemá exekutor právo na odměnu. V ústavní stížnosti stěžovatel jen polemizuje se závěry obecných soudů, vyjadřuje svůj nesouhlas s nákladovým rozhodováním obecných soudů v případech, kdy bylo exekuční řízení zastaveno z důvodu neplatné rozhodčí doložky, ačkoliv mu musí být zřejmé (podle počtu dříve podaných stížností), jaká je konstantní rozhodovací praxe Ústavního soudu v této souvislosti. 6. Ani v tomto případě nemá Ústavní soud důvod odchýlit se od své dřívější judikatury a pro stručnost odkazuje na pečlivé odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
7. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný. Usnesení obsahuje jen stručné odůvodnění podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu