Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti obchodní společnosti POLANSKÝCH, s. r. o., se sídlem v [adresa] zastoupené JUDr. Jakubem Morávkem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2018 č. j. 7 As 70/2018-60, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 1. 2018 č. j. 50 A 63/2017-95, proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 9. 8. 2017 č. j. KUJCK 96356/2017/ODSH a proti rozhodnutí Městského úřadu v Protivíně ze dne 13. 1. 2017 č. j. 11/2014-403/2014, za účasti A. Nejvyššího správního soudu, B. Krajského soudu v Českých Budějovicích, C. Krajského úřadu Jihočeského kraje, se sídlem [adresa] České Budějovice a D. Městského úřadu v Protivíně, se sídlem [adresa] jako účastníků řízení, a za účasti I. E.ON Česká republika, s. r.o., se sídlem Brno, Lidická 36, II. F. P., III. J. P., IV. F. P. a V. Nadace Tomistoma, se sídlem [adresa] zastoupení, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti ze dne 24. 7. 2018 obchodní společnost POLANSKÝCH, s. r. o., se sídlem v [adresa] (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná ve věci deklarace veřejně přístupné cesty, a aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 13. 1. 2017 rozhodnutím č. j. 11/2014-403/2014 Městský úřad v Protivíně, odbor výstavby, dopravy a životního prostředí (dále jen "správní orgán") podle § 142 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád") deklaroval na části pozemku p. č. X v k. ú. [k.ú.], který je ve vlastnictví žalobkyně, veřejně přístupovou účelovou komunikaci podle § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pozemních komunikacích"), a své rozhodnutí odůvodnil. Dne 9. 8. 2017 rozhodnutím č. j. KUJCK 96356/2017/ODSH Krajský úřad Jihočeského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství (dále jen "žalovaný") odvolání žalobkyně do rozhodnutí správního orgánu ze dne 13. 1. 2017 č. j. 11/2014-403/2014 zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
Dne 19. 1. 2018 rozsudkem č. j. 50 A 63/2017-95 Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "správní soud") žalobu žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 8. 2017 č. j. KUJCK 96356/2017/ODSH zamítl (výrok I). Dne 24. 5. 2018 rozsudkem č. j. 7 As 70/2016-60 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku správního soudu ze dne 19. 1. 2018 č. j. 50 A 63/2017-95 zamítl (výrok I).
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že postupem správních orgánů a obecných soudů ve správním soudnictví byla zasažena její základní práva a svobody, a to právo na spravedlivý proces (v jeho rámci pak právo na nestranné rozhodnutí), právo na přesvědčivé a přezkoumatelné rozhodnutí, právo na soudní ochranu, legitimní očekávání a na právní jistotu, příp. právo na zákonného soudce. Stěžovatelka podrobně uvedla základní skutkové okolnosti své věci a tvrdila, že správní úřady a obecné soudy porušily její základní práva a svobody. V rámci tvrzení o porušení vlastnického práva dle čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a čl. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") stěžovatelka polemizovala se způsobem, jakým správní orgán a soudy ve správním soudnictví posoudily existenci zákonných a judikaturních znaků, jejichž splnění je nezbytné pro to, aby se předmětný pozemek stal ze zákona účelovou komunikací, tj. existenci dopravní cesty, zákonný účel, souhlas vlastníka s obecným užíváním a nutnou komunikační potřebu. Stěžovatelka nesouhlasila se závěrem, že ve vztahu k předmětnému pozemky byly všechny tyto znaky naplněny. IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí správních orgánů správního soudu i kasačního soudu jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatelka vyvozuje, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládají. Z toho důvodu postačí na jejich obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazující prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy). Opakovat to, co již správně bylo těmito rozhodnutími řečeno, považoval by Ústavní soud za formalistické. Žádné porušení základních práv stěžovatelky Ústavní soud nezjistil. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2018 Jan Musil v. r. předseda senátu