Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti M. T., zastoupeného JUDr. Martinem Machačem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015 č. j. 8 Tdo 290/2015-32, usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 7. 10. 2014 č. j. 6 To 219/2013-629 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 28. 1. 2013 č. j. 13 T 173/2011-467, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti, kterým byl společně s dalšími osobami uznán vinným ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v řízení před soudem prvního stupně byl proveden důkaz přehráním záznamů z odposlechu telekomunikačního provozu, které byly pořízeny v jiné trestní věci. Protože tyto odposlechy byly uskutečněny ještě za účinnosti právní úpravy účinné do 1. 1. 2012, má stěžovatel za to, že odposlechy nebylo možno použít v řízení, které bylo vedeno proti němu. Stěžovatel dále trestním soudům vytýká, že ve svých rozhodnutích nespecifikovaly, jaký konkrétní právní předpis měl svým jednáním (v postavení úřední osoby) porušit a jakým způsobem mělo k tomuto porušení dojít. Stěžovatel se rovněž domnívá, že trestní soudy v jeho případě nerespektovaly princip in dubio pro reo, neboť podle jeho názoru nebylo v trestním řízení spolehlivě prokázáno, že by se on osobně měl podílet na jakémkoli nestandardním řešení přestupkového jednání další osoby.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud musí nejprve připomenout, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry soudů, a proto neposuzuje v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního dosahu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by jejich postup byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Problémem procesní použitelnosti záznamů z odposlechu telekomunikačního provozu, které byly pořízeny v jiné trestní věci, se již v dřívějším průběhu trestního řízení vedeného proti stěžovateli a dalším osobám podrobně zabýval Nejvyšší soud. Ten ve svém usnesení ze dne 16. 7. 2014 sp. zn. 8 Tdo 109/2014 srozumitelně vyložil, proč neexistovala žádná překážka pro použití odposlechů v řízení vedeném proti stěžovateli. Navazoval přitom na usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013 sp. zn. 15 Tdo 510/2013, přičemž s právními závěry zde uvedenými se ztotožnil i Ústavní soud (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 47/13).
Z výše uvedených rozhodnutí vyplývá, že zákonnost úkonů trestního řízení se posuzuje z hlediska znění trestního řádu účinného v době jejich opatření a provádění. Ani sám stěžovatel nezpochybňuje, že předmětné odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu byly (v jiné trestní věci) realizovány v souladu se zákonem. Jestliže pak ustanovení § 88 odst. 6 trestního řádu hovoří o užití záznamu telekomunikačního provozu jako důkazu v jiné trestní věci, nelze za takové užití považovat nic jiného, než provedení tohoto důkazu. Pokud tedy právní úprava, která byla účinná v době, kdy došlo k přehrání záznamů v rámci řízení před soudem prvního stupně, dovolovala užít jako důkaz záznam z odposlechu telekomunikačního provozu pořízený v jiné trestní věci, jestliže k takovému užití mělo dojít v rámci stíhání pro trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 trestního zákoníku (srov. § 88 odst. 1 a 6 trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2012), byl postup trestních soudů v trestní věci stěžovatele v tomto směru zcela v souladu se zákonem.
Ústavní soud musí odmítnout i námitku stěžovatele, že trestní soudy ve svých rozhodnutích nespecifikovaly, jaký konkrétní právní předpis měl svým jednáním v postavení úřední osoby porušit a jakým způsobem mělo k tomuto porušení dojít. Ve výroku odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti je jasně uvedeno, že stěžovatel postupoval v rozporu s ustanoveními § 10 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, § 45 odst. 1 písm. b), i) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a článku 1 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 83/2006, kterým se upravuje postup orgánů Policie ČR v souvislosti s řízením o přestupcích. V žádném případě tedy nebylo odkazováno pouze na uvedený Závazný pokyn policejního prezidenta, ale i na ustanovení zákonů. Navíc i ve vztahu k Závaznému pokynu policejního prezidenta se lze ztotožnit s argumentací, kterou v napadeném usnesení uváděl Nejvyšší soud (srov. s. 8 a 9 napadeného usnesení Nejvyššího soudu) a ze které vyplývá, že jde o interní normativní akt, který je pro příslušníky Policie ČR (a tedy i pro stěžovatele) závazný.
Ve výroku odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti je výslovně uvedeno mj., že stěžovatel vyznačil do protokolu v záznamovém zařízení radaru poznámku, že (kontrolované) vozidlo nezastavili. Tím je dostatečně specifikováno, jak se stěžovatel podílel na jednání policejní hlídky směřujícím k zastření zjištěného přestupkového jednání řidiče kontrolovaného vozidla. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí přitom správně poukázal na to, že v tomto případě dané jednání tvořilo článek řetězu, který ve spojení s jednáním dalších spolupachatelů vedl k naplnění skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby.
Ústavní soud je konečně přesvědčen, že trestní soudy v rozhodnutích dostatečně a přesvědčivě odůvodnily své závěry, že stěžovatel se s jistotou podílel na zastření přestupkového jednání další osoby. Z provedeného dokazování bylo spolehlivě zjištěno, že stěžovatel po telefonické intervenci ze strany dalšího spolupachatele nepravdivě vyznačil v záznamovém zařízení radaru poznámku o tom, že vozidlo nebylo zastaveno, což - jak již bylo zmíněno - ve spojení s jednáním dalších spolupachatelů vedlo k tomu, že zjištěný přestupek byl vyřešen protiprávně. Trestní soudy tak neměly prostor pro úvahu o aplikaci principu in dubio pro reo.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2015
JUDr. Tomáš Lichovník předseda senátu